Příprava na zkoušku z církevního práva

1. Pojem církevního práva (kanonistiky)
Církevní právo je závazné uvnitř určité církve (náboženské společnosti). Bylo to historicky první právo vyučované na vysoké škole – u nás na teologické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho rozvoj souvisí s ustavováním států po stěhování národů. Kanonické právo = souhrn předpisů vydaných zákonodárnou mocí v katolické církvi. Kanonické právo upravuje: a) poměr jednotlivců k Bohu a za b) poměry jednotlivců mezi sebou a k církvi.
2. Vývoj církevního práva
Lze rozlišit tři základní fáze: a) apoštolskou, b) Graciánovu a c) soudobou. Apoštolská fáze souvisí se životem a působením Ježíše Krista. Poté křesťané žili podle zásad židovského náboženství. Vymezit se vůči ostatním pomohl první apoštolský sněm. Roku 313 byla Ediktem milánským křesťanská církev legalizována, pro právní předpisy se ujal název ,,kánony``. Základem kanonického práva se stala papežská rozhodnutí, ač v prvních staletích co do počtu převládaly právní obyčeje. Ad Graciánova fáze – 16. století. Graciánus sebral dosavadní spisy do tzv. Graciánova dekretu. Současně proběhlo osamostatňování ,,reformních`` církví. Mezníkem třetí fáze – soudobé – bylo vydání CIC Benediktem XV. v roce 1917. Tento kodex obsáhl základy práva římskokatolické církve; 1983 vydán nový kodex Janem Pavlem II.; byl ovlivněn závěry II. vatikánského koncilu.
3. Systematika CIC 1983
  1. kniha – Všeobecné normy (DE NORMIS GENERALIBUS)
  2. kniha – Boží lid (DE POPULO DEI)
  3. kniha – Učitelský úřad církve (DE ECCLESIAE MUNERE DOCENDI)
  4. kniha – Posvěcující služba církve (DE ECCLESIAE MUNERE SANCTIFICANDI)
  5. kniha – Majetek církve (DE BONIS ECCLESIAE TEMPORALIBUS
  6. kniha – Církevní tresty (DE SANCTIONIBUS IN ECCLESIA)
  7. kniha – Soudní a mimosoudní řízení (DE PROCESSIBUS)
4. Zákony církve
Zákony lze rozdělit na obecné a místní. Zákonodárství platné pro celou církev vykonává papež nebo papež a obecný sbor (concilium occumenicum); pro usnesení tohoto sboru je k nabytí závaznosti nutné, aby byla stvrzena papežem. Zákonodárství partikulární nesmí být v rozporu s ius communes. V tomto případě má zákonodárnou pravomoc plenární a provinciální sbory; biskupům náleží zákonodárná moc v jejich diecézi; vždy platí, že jimi schválené zákony musí být před vyhlášením zaslány kongregaci do Říma). Papežské zákony a nařízení papežských úřadů jsou zveřejňována v Actech Apostolicae Sedis. Právní účinnost nastává po třech měsících od data uvedeného na částce, není-li stanoveno jinak. Zákony církve jsou závazné pro křesťana staršího sedmi let, jenž dostatečně užívá rozum.
5. Právní obyčej
Pro něj platí, že nesmí být v rozporu s božským právem (ius divinum). Řádně vzniklý právní obyčej je postaven na roveň zákonu. Právní obyčej je nejlepším výkladem zákona. Právní obyčej stoletý a nepamětný se neruší opačným zákonem, neni-li uvedeno jinak. Obecný zákon neruší partikulární obyčeje. Jde-li o navození nového obyčeje, je třeba třiceti let jeho zachovávání.
6. Obecně závazná nařízení a instrukce
Obecně závazná nařízení (decreta generalia) a obecné prováděcí předpisy (decreta generalia exscecutiva) jsou právní normy vydávané exekutivou. Exekutiva vydává rovněž ISP (rozhodnutí, příkazy, reskripty)
7. Individuální správní akty
Mezi ISP patří rozhodnutí, příkazy a reskripty. Reskripty – jsou buď vydány jako odpovědi na žádost, nebo z vlastního podnětu. Obsahují privilegia, dispenze nebo jiné výhody. Zneplatňují je subrepce (zamlčení pravého stavu věci) a obrepce (uvedení nějaké nepravdivé skutečnosti). Privilegia zakládají určitou výhodu contra nebo praeter ius commune; dispens = zbavení vázanosti zákonem (je založen na principu, že aequitas musí v mimořádných případech zvítězit nad ius strictum); dispense je třeba vykládat omezeně. Rozhodnutím se rozhoduje nebo činí opatření ve zvláštním případě, kde se nepředpokládá podání žádosti jinou osobou. Příkazem se přímo a zákonně ukládá něco učinit nebo opominout, a to za účelem dodržení zákona.
8. Stanovy a jednací řád
Stanovy jsou normy dané podle ustanovení práva právnickým osobám sborovým i nesborovým, kterými se určuje:
  • účel;
  • ústava;
  • řízení;
  • způsob jednání.
Stanovy zavazují členy PO nebo ty, kteří PO řídí.
Jednacím řádem rozumíme normy, které je třeba dodržovat při shromáždění osob. I jím se určují náležitosti týkající se ústavy, řízení a způsobu jednání. Zavazují všechny zúčastněné.
9. Fyzické a právnické osoby
Členem Kristovy církve se stává člověk, jenž podstoupil křest; stává se tak osobou s povinnostmi a právy, které křesťanům přísluší, a to pokud jsou v církevním společenství a pokud tomu nebrání církevní trest. Zletilost FO nabývá dovršením 18 let, po tento věk je FO nezletilá, přičemž nezletilec pod 7 let = ,,dítě``; to není svéprávné; od sedmi let se předpokládá dosažení schopnosti užívat rozum. FO se dále dělí na:
  • obyvatele (incola) – osoba v místě jejího trvalého bydliště;
  • příchozího (advena) – osoba v místě jejího přechodného bydliště;
  • osobu mimo své bydliště (peregrinus) – osoba jinde než v místě trvalého nebo přechodného bydliště;
  • osobu bez bydliště (vagus) – osoba bez trvalého nebo přechodného bydliště.
Pokrevní příbuzenství je v přímé linii tolik stupňů, kolik je generací, neboli osob po odečtení společeného předka; v boční linii je tolik stupňů, kolik je osob v obou liniích dohromady, po odečtení společného předka.
Katolická církev i Apoštolský stolec jsou právnickými osobami božsky ustavenými. Církevní PO jsou zřizovány, aby směřovaly k cíli shodnému s posláním církve, tj. v oblasti zbožnosti, apoštolátu nebo dobročinnosti, duchovní nebo hmotné. PO mohou být co do formy soubory osob (min. 3 lidé; sborový při společeném rozhodování) nebo soubory věcí (= nadace; majetek duchovní nebo hmotný).
10. Církevní úřady
Církevním úřadem se rozumí jakákoliv služba trvale ustavená božím nebo církevním zřízením k dosažení duchovního účelu. Církevní úřady se obsazují pouze kanonickým udělením. Formy udělení úřadu:
  • svobodné udělení od příslušného představeného;
  • prezentací;
  • postulací;
  • prostou volbou a jejím přijetím ze strany zvoleného, nepotřebovala-li volba potvrzení.
Pozbytí úřadu:
  • uplynutím předem stanovené doby;
  • dovršení právem stanoveného věku;
  • zřeknutím (před 2 svědky do rukou představeného);
  • přeložením;
  • odstraněním;
  • zbavením úřadu (= trest za zločin).
11. Boží lid – ústavní právo Katolické církve
Papež má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi, kterou může svobodně vykonávat. Proti jeho rozsudku není ani soudu, ani správní odvolání.
Biskupský sbor – jeho hlavou je papež a členy biskupové; spolu s papežem a nikdy bez papeže je také nositelem nejvyšší a úplné moci nad celou církví; tato pravomoc je vykonávána na obecném sněmu.
Biskupský sněm je shromáždění vybraných biskupů k pomoci papeži; má trvalý generální sekretariát.
Kardinálové tvoří sbor, kterému přísluší volba papeže; jsou papeži ku pomoci jako jednotlivci i sbor; v čele sboru kardinálů je děkan, popřípadě místoděkan.
Prostřednicvím Římské kurie vyřizuje papež záležitosti celé církve. Zahrnuje:
  • papežský sekretariát;
  • Radu pro veřejné záležitosti církve;
  • kongregace (= ,,státní ministerstva``);
  • soudy (tribunály).
Papežští vyslanci jsou trvale působící zástupci papeže u místních církví, k nimž byli vysláni; jejich hlavním úkolem je vytváření stále pevnějších a účinnějších svazků jednoty mezi Apoštolským stolcem a místními církvemi.
Patriarchové, primasové, metropolité – čestné tituly, s nimiž je spojeno čestné právo a právo přednosti. Patriarcha má přednost před primasem, primas před arcibiskupem, arcibiskup před biskupem. Pražský arcibiskup je např. primasem českým podle Obnoveného zřízení zemského (Primus Bohemiae). Metropolita je náčelník církevní provincie, jeho moc značí palium.
Církevní provincie je tvořena sousedními místními církvemi; provinční moc má metropolita a provinční sněm. Je PO.
Církevní oblasti jsou spojení více církevních provincií ve státech, kde je větší počet místních církví.
12. Moc řídící
Nejvyšší řídící moc má v církvi papež nebo papež a biskupský sbor. V místní církvi má řídící moc biskup.
13. Papež a biskupský sbor, biskupský sněm, kardinálové, římská kurie, papežští vyslanci
V jednotlivých bodech viz otázku č. 11.
14. Místní církve, biskupové
Místní církví se rozumí jednotlivé diecéze. Diecéze zřizuje pouze papež. V čele diecéze stojí biskup. Je to nástupce apoštolů, učitel víry, kněží posvátné bohoslužby, služebník řízení církve. Biskupem může být jedině pokřtěný muž, který splní další předpoklady, a to: věk minimálně 35 let, alespoň 5leté kněžství s doktorátem nebo licenciátem z biblisitky nebo ostatních teologických oborů nebo z kanonického práva nebo alespoň s důkladnými znalostmi.
15. Společenství místních církví
Jsou to církevní provincie a církevní oblasti. Příkladem může být např. Panonská církevní provincie (Cyril & Metoděj) nebo Česká církevní provincie v dobách Karla IV. (nezahrnovala však Slezsko) nebo v roce 1778 Marií Terezií vytvořené Česká a Moravská církevní provincie. V provinčním sněmu zasedá diécezní biskup, biskup-nástupce, pomocný biskup, titulární biskup nebo emeritní biskup pobývající na území provincie, dále generální vikáři, vyšší představení řeholí, rektoři církevních univerzit, kněžských seminářů... Více viz otázku č. 11.
16. Struktura Katolické církve v ČR
V České republice máme 2 arcibiskupství a 6 biskupství. Ve 20. století byla zřízena nová biskupství, a to Plzeňské a Ostravsko-opavské. Arcibiskupství je v Praze a Olomouci. Biskupství v Litoměřicích, Hradci Králové, Českých Budějovicích a v Brně. Za totality byla větší část biskupství v ČR neobsazená.
17. Vnitřní uspořádání místních církví
V čele diecéze stojí diecézní biskup.
Diecézní sněm je shromáždění vybraných kněží a jiných křesťanů z místní církve, kteří poskytují pomoc diecéznímu biskupovi.
Diecézní kurie pomáhá diecéznímu biskupovi v řízení diecéze, hlavně ve vedení pastorační činnosti, ve výkonu správy diecéze a ve výkonu moci soudní.
Generální vikář je jmenován diecézním biskupem, aby mu pomáhal; může jich být více; náleží mu výkonná moc s výjimkou toho, co si vyhradil přímo diecézní biskup.
Biskupský vikář je v zásadě totéž co generální vikář, ovšem jen na určité části území nebo pro věřící určitého obřadu.
Kancléř a ostatní notáři, archiv – pečují o vyhotovování a odesílání listin kurie a jejich uchovávání v archivu.
Ekonomická rada, ekonom – ekonomická rada připravuje každoročně rozpočet; ekonom je jejím výkonným úředníkem.
Kněžská rada, sbor poradců – kněžská rada je sbor kněží, jakoby senát biskupa; zastupuje kněžstvo; pomáhá diecéznímu biskupovi. Sborem poradců je šest až 12 kněží z kněžské rady.
Kapituly kanovníků jsou společenství kněží, kterému přísluší konat slavnostnější bohoslužby.
Pastorační rada zkoumá pod dohledem biskupa vše, co se vztahuje k patorační činnosti v diecézi; členy jsou jak duchovní, tak členové společnostní zasvěceného života, tak především laikové.
Farnosti, faráři a farní vikáři – farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. Farnost je PO. Je zřizována, měněna nebo rušena diecézním biskupem. Kvazifarnost je ještě neustavená, ale fungující farnost. Farnost nemusí mít územní charakter (může být podle obřadu, jazyka, národností). V rámci farnosti působí pastorační rada, ekonomická rada.
Dále v místní církvi rozeznáváme: okrskové vikáře – děkany, rektoy kostelů, kaplany.
18. Řeholní právo – pojem
Řeholním právem jsou právní normy, které regulují život v řeholi. Je to partikulární právo. Členové řeholí skládají veřejné sliby (celoživotní, dočasné), které se obnovují.
19. Společnosti zasvěceného života
Společnosti zasvěceného života jsou dvojího typu:
  • sekulární společnosti – zde křesťané žijí v běžných světských podmínkách buď sami, nebo každý ve své rodině nebo společenstvích bratrského života podle stanov;
  • společnosti apoštolského života – členové povinně zachovávají společný život podle ustanovení vlastního práva, přičemž se jím řídí i v době, kdy se nezdržují v domě nebo společenství.
20. Řády, kongregace v ČR
Pojem ,,řád`` má svůj původ v latinském ,,ordo``; od 16. století jsou nazývány kongregacemi (společnostmi), a to kvůli rozvoji plurality názorů, která u nás nastoupila vlastně již v roce 1415. Klasickým příkladem řádu je Suverénní řád Maltézských rytířů, který je i subjektem mezinárodního práva; v současnosti vyvíjí sociální, charitativní činnost (Česká maltézská pomoc).
Mužské řeholní domy: benediktini, cisterciáci, premonstráti, dominikáni, františkáni, minoriti, kapucíni, augustiniáni, jezuité...
Ženské řeholní domy: cisterciačky, premonstrátky, dominikánky, Anglické panny, alžbětinky, kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kongregace sester Nejsvětější svátosti, kongregace Neposkvrněného početí Panny Marie, kongregace školských sester de Notre Dame...
Jsou i církevní hnutí, ty ale nemají pevnou organizační strukturu; upozorňují na určité rysy církevního života, které bývají opomíjené a které mají tato hnutí za cíl rozvinout. Jde například o Hnutí charismatické obnovy, Hnutí Ducha svatého...
21. Učitelský úřad církve
Církev má právo hlásat evangelium bez vázanosti lidskou (státní) mocí i prostřednictvím svých hromadně sdělovacích prostředků.
Papež je při výkonu učitelské pravomoci ve věcech víry a mravů neomylný.
Hlásání božího slova může mít mj. formu duchovních cvičení, svaté misie. Dále sem patří katechetická výuka (má vést k rozvinutí, oživení víry věřících), misijní činnost církve (protože evangelizační činnost je základní povinností božího lidu), zřizování škol, katolických univerzit a jiných vysokoškolských zařízení.
22. Svátosti
Svátosti jsou viditelná znamení neviditelného Boha. Rozeznáváme:
  • křest (BAPTISMA);
  • biřmování (CONFIRMATIO);
  • Nejsvětší Eucharistie (SANCTISSIMA EUCHARISTIA);
  • pokání (PAENITENTIA);
  • pomazání nemocných (UNCTIO INFIRMORUM);
  • svěcení (ORDO);
  • manželství (MATRIMONIUM).
Svátosti křtu, biřmování a svěcení se nemohou opakovat, protože vtiskují trvalé znamení.
23. Křest
Křtem nabýváme prostého členství v církvi, získáváme křesťanská práva a povinnosti. Křest vtiskuje nesmazatelný znak. Může mít dvě formy:
  • slavnostní – se všemi předepsanými obřady;
  • neslavnostní (soukromý) – provedený kýmkoli v nebezpečí života.
24. Biřmování
Při biřmování přijímáme pečeť Ducha svatého. Je to svátost dospělosti. Řádným udělovatelem je biskup.
25. Nejsvětější Eucharistie
Je nejvýznamnější svátostí, neboť je v ní přítomen Kristus; je vyvrcholením mše. Platně proměňovat může jen kněz. K přijetí Nejsvětější Eucharistie může být připuštěn jen věřící bez těžkého hříchu. Lze rozeznat platnost a účinnost přijímání, a to na základě svobodné vůle.
Mešní stipendium – určení užitku mše; nesmí je provázet ani zdání obchodu nebo spekulace.
26. Svátost smíření
Smířením je v tomto smyslu třeba rozumět smíření s církví, kterou jsme svým hříchem zranili. Tato svátost má za následek odpuštění vyznaného hříchu za přítomnosti lítosti a předsevzetí polepšení. Předsezvetím polepšení rozumíme buďto restituci, nebo učinění nějakého dobrého skutku.
Je třeba jej podstoupit alespoň jednou do roka.
27. Svátost pomazání nemocných
Lze udělit věřícímu, a to každým knězem v situaci těžké nemoci nebo ohrožení života. Osoba, jíž je svátost pomazání nemocných udělována, je pomazána olejem za pronesení určitých liturgických slov.
28. Svátost svěcení
Má tři stupně: jáhenský – kněžský – biskupský. Příkaz uděluje papež. Světit může biskup-světitel a minimálně dva spolusvětící biskupové. Svěcen může být pouze pokřtěný muž, jehož svěcení nestojí v cestě nějaká irregularita (např. zmatenost mysli nebo duševní choroba, spáchání aposteze, hereze, schizmatu, pokus o uzavření manželství před svěcením nebo po něm, spáchání vraždy, potratu (zde i asistence) atd.
29. Manželství
Charakteristickým rysem je jednota a nerozučnost manželství, které vzniká souhlasem obou stran. Svátost si udělují oba manželé navzájem za asistence oddávajícho kněze.
Konvalidace manželství – zplatnění prosté.
Sanace manželství – zplatnění v základech.
30. Ostatní úkony bohoslužby
Svátostiny. Například svěcení (obrázku, nového domu), zasvěcení, žehnání adventních věnců...
31. Posvátná místa a doby
Posvátná místa jsou určena k bohoslužbě nebo pohřbu věřících.
Kostel – místo určené k bohoslužbě; kaple – zde není farmost, nejsou zde bohoslužby; poutní svatyně – např. Svatý Hostýn, Příbram, Velehrad.
Posvátné doby: neděle, narození Páně 25. 12., Zjevení Páně, Nanebevzetí Páně, sv. Tělo a Krev, sv. Bohorodičky Marie 1. 1., Neposkvrněného početí Panny Marie, Nanebevzetí Panny Marie, sv. Josef, sv. Petr a Pavel, Všech svatých. Dále jsou důležité dny pokání (pátky a doby postní).
32. Majetek církve
Vlastnické právo je pro církev přirozené. Má právo nabývat, držet, spravovat a převádět majetek k dosahování sobě vlastních cílů, tedy ke konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti hlavně mezi chudými. Nejvyšší správa a nakládání s majetkem náleží papeži. Diecéze přispívají podle možností k obstarávání prostředků, které potřebuje Apoštolský stolec.
V rámci majetku církve se rozlišují:
  1. samostatné zbožné nadace – ty jsou PO. Jsou to soubory věcí určené k účelům zbožnosti, apoštolátu nebo dobročinnosti (duchovní nebo hmotné);
  2. nesamostatné zbožné nadace – což je hmotný majetek daný veřejné PO s dlouhodobým závazkem určeným partikulárním právem, aby se z ročních výnosů sloužily mše a konaly jiné stanovené církevní služby.
33. Zločiny a tresty – obecné normy
Zločinem rozumíme zevně provedené porušení zákona nebo zvláštního nařízení, za něž je stanoven nějaký kanonický trest.
Zločiny:
  • Zločiny proti víře a jednotnosti církve – hereze, aposteze, schizma, podezření z kacířství, urputné učení a obhajování článků zavržených apoštolským stolcem nebo obecným sborem...;
  • Zločiny proti náboženství – např. odcizení a zneuctění posvěcených hostií, sloužení mše nepřípustným způsobem, rouhání, křivá přísaha a rušení přísahy, pověra, svatokrádež...;
  • Zločiny proti církevní moci úřední, církevním osobám a věcem – např. odpírání poslušnosti papeži nebo příslušnému ordináři, spiknutí a podněcování proti papeži, porušení ,,papežské`` klauzury mužských a ženských klášterů se slavnými sliby, apelace od papeže k obecnému sboru...;
  • Delikty proti životu, svobodě, vlastnictví, cti a dobrým mravům – např. sebevražda, donucení k vstupu do duchovního stavu nebo řeholního, urážka, vražda, bigamie, kuplířství...;
  • Crimen falsi – padělání listů, dekretů, reskriptů...;
  • Delikty páchané u příležitosti udělování a přijímání svátostí, zejména svěcení – např. simonie;
  • Delikty proti zvláštním povinnostem stavu duchovního a řeholního – například zanedbávání sídelní povinnosti, nedbalé vedení farních knih...;
  • Delikty při udělování, přijímání a zřeknutí se církevních úřadů a beneficií – např. porušení svobody církevních voleb;
  • Delikty páchané zneužitím moci církevní nebo úřadu církevního – např. neoprávněné vymáhání církevních poplatků...;
  • tzv. obecná norma.
34. Tresty za jednotlivé zločiny
Coby tresty fungují censury. Ty se dělí na:
  • exkomunikaci – vztahuje se jen na FO, kleriky i laiky;
  • interdikt – vztahuje se na FO i PO, na kleriky i laiky;
  • suspenze – vztahuje se na FO i PO, ale jen na kleriky.
Exkomunikace vylučuje provinilce z oprávnění plynoucích ze společenství věřících.
Interdikt vede v přímé odnětí určité duchovní výhody posvátného rázu věřícím (jednotlivé osobě, všemu lidu z určitého obvodu, určitému kléru při určitém kostele...).
Suspenze se vztahuje jen na kleriky; znamená zákaz výkonu práv plynoucích z officia nebo z beneficia nebo z obou.
35. Obecné normy o soudech
Příslušnost církevních soudů je výhradní ve věcech týkajících se svátostí, svátostin, učení, kultu, církevní jurisdikce, zasnoubení, věcí pohřebních, beneficiálních, patronátních, majetkových. V rámci konkureční příslušnosti může církevní soud rozhodovat o věcech, o nichž by jinak mohl rozhodovat světský soud (např. vražda).
Soudní instance jsou tři – první, vrchní a nejvyšší. První instancí je místní ordinář. Každý biskup je povinen ustanovit zvláštního kněze jako oficiála s řádnou soudní pravomocí. Oficiál soudí vše, co si biskup nevyhradil. Odtud jde odvolání ke II. instanci. Pokud není stanoveno jinak, rozhoduje samosoudce. V druhé instanci rozhoduje metropolita. Třetí instancí je papež, a to buďto sám, nebo prostřednictvím soudu jím zřízených nebo soudce jím delegovaným. Stálými soudy třetí instance jsou Signatura Apostolica a Romana Rota.
Církevní soudnictví neuznává veřejnost; připuštěny jsou jen osoby, jejich přítomnost je nutná. Soudní protokoly se mají sepisovat pokud možno latinsky, strany a svědci se vyslýchají ve svém jazyce (jsou přípusti přísežní tlumočníci).
36. Soudní řízení sporné
V rámci zahájení řízení je třeba podání žaloby a soudní předvolání stran a sdělení obsahu soudního spisu. Za důkazy se připouští výslech stran, listinný důkaz, svědkové a svědectví, znalci, soudní ohledání. Svou úlohu hrají i právní domněnky (...)
37. Některá zvláštní řízení, trestní řízení
Zvláštní řízení se týká řízení ve věcech manželských, a to řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství, záležitosti odloučení ze trvání manželství, řízení o dispenz od platného a nedokonaného manžství, řízení o prohlášení manžela za mrtvého, dále se zvláštní řízení týká záležitostí o prohlášení neplatnosti svátosti svěcení.
38. Charakteristika nekatolických církví a náboženských společností v ČR
39. Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické
40. Správa Českobratrské církve evangelické
41. Zřízení Církve československé husitské
42. Církev československá husitská, její právní a celkový vývoj
43. Pravoslavná církev v českých zemích
44. Ostatní státem uznané církve
45. Církev a stát – různé modely vztahu
  1. Systém konfesijní;
    • model výhradní;
    • model toleranční;
  2. systém světský;
    • odlukový;
    • kooperační.
46. Cezaropapismus, dualismus
Cezaropapismus je charakteristický silnou ingerencí vládce do církevních záležitostí (typickým příkladem zde byla Byzanc).
Dualismus souvisí s teorií dvou mečů. Tato teorie zobrazuje církev a stát jako dva odtržené světy, toto tak ale v praxi není. Náboženství totiž nelze oddělit od společnosti.
47. Papocézarismus
Tendence církve držet světskou i církevní moc. Dokladem této teorie byla existence Církevního státu v Itálii.
48. Jurisdikcionalismus
Vznikl v Německu za dob reformace. Jednotlivé státy s nějakým vyznáním identifikovaly – (čí vláda, toho náboženství).
49. Konkordátní právo
Konkordátní právo je součástí konfesního práva. Konkordáty jsou smlouvy mezi Apoštolským stolcem a státy, jejichž předmětem bývá ukotvení významného postavení církve ve státě. Příkladem může být konkordát Apoštolského stolce s Rakousko-Uherskem z roku 1855, nebo ,,Modus vivendi`` 1928. Jinou formou jsou tzv. základní smlouvy (např. Základní smlouva Slovenské republiky s Apoštolským stolcem).
50. Konkordát z roku 1855
Církev nabyla tímto konkordátem v řešení vlastních záležitostí rozsáhlejší autonomie, mj. také uznání svrchovanosti katolické církve v záležitostech manželství uzavíraných příslušníky této církve (a to na úkor ABGB 1811). Dále byl zaveden dozor katolických autorit nad všeobecným školstvím.
Konkordát byl jednostranně rakouským mocnářstvím vypovězen v roce 1870, v souvislosti s vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti, jeho jednotlivá ujednání však byla již několik let mlčky měněna.
51. Modus vivendi
Schválen 1928. Byl to hlavní právní dokument, od nějž se mělo odvíjet československé konfesní právo. Týkal se především obsazování biskupských stolců. Jedním z cílů této mezinárodní smlouvy byla ochrana republiky před maďarskou irredentou. Apoštolský stolec se při obsazování církevních postů zavázal, že se bude čekoslovenské vlády dotazovat, zda proti kandidátům nemá nejaké politické výhrady.
52. Vatikán a Česká republika
Ve vztazích mezi Vatikánem a Českou republikou (Československem) došlo k oteplení až s pádem komunistického režimu v roce 1990. Začátek nové éry symbolizovala i návštěva papeže Jana Pavla II. téhož roku. Později sem papež zavítal ještě dvakrát – v roce 1995 do Olomouce (Zdislava, Jan Sarkander) a v roce 1997 ku příležitosti konce Desetiletí duchovní obnovy národa.
Současným velvyslancem ČR ve Vatikáně je Martin Stropnický; funkci papežského vyslance v ČR zastává arcibiskup Ender.
53. Konfesní právo
Konfesní právo se dělí do tří částí:
  1. Vnitrostátní konfesní právo;
  2. mezinárodní kofesní právo;
    • konkordátní právo;
    • multilaterální mezinárodní smlouvy;
  3. evropské konfesní právo.
Základem vnitrostátního konfesního práva je u nás Ústava a Listina základních lidských práv a svobod a dále zákon o církvích a náboženských společnostech z roku 2001, který nahradil zákon o svobodě náboženského vyznání, církvích a náboženských společnostech 308/1991 Sb. a zákon a registraci církví a náboženských společností 192/1992 Sb. V nové úpravě bylo zakotveno zřízení veřejného registru církví a náboženských společností a nově upravena registrace církví a náboženských společností.
54. Čl. 15 LZPS 2/1993 Sb.
(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
(3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznání. Podrobnosti stanoví zákon.
55. Čl. 16 LZPS 2/1993 Sb.
(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučování, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
56. Zákon 218/1949 Sb.
Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Závazek státu poskytovat registrovaným církvím a náboženským společnostem stanovenou úhradu osobních požitků duchovních, dále náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh. Povinnost duchovních vyučovat náboženství, není-li o výuku náboženství postaráno jinak. Závazek státu hradit církvím a náboženským společnostech řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i s církevní administrativou. Povinnost církví a náboženských společností sestavovat rozpočty a závěrečné účty a předkládat je Státnímu úřadu pro věci církevní ke schválení. Upraven i zánik soukromého a veřejného patronátu nad kostely a dalšími církevními ústavy na stát, dále zánik závazků přispívat na účely církví a náboženských společností s výjimkou členů těchto CNS.
57. Zákon 308/1991 Sb.
Zákon ze dne 4. července 1991 o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (CNS). Definice věřícího: každý kdo vyznává náboženskou víru. O náboženské výuce dětí do 15 let rozhodují jejich rodiče. Definice CNS: církví nebo náboženskou společností se rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Působení na základě registrace. CNS jsou právnickými osobami. Uznání mlčenlivosti osob vykonávajících duchovenskou činnost. Osoba pověřená výkonem duchovenské služby má právo vstupu do veřejných zařízení sociální péče, zdravotnických zařízení, dětských domovů, ubytovacích objektů vojenských útvarů, do míst výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné léčby o ochranné výchovy. Určení, kdo registruje CNS a jaké jsou náležitosti registrace, změny registrace a zrušení registrace.
58. Vývoj konfesního práva od r. 1918
Československo uvolnilo církve ze státního poručnictví. Církevní zřízení nekatolických církví byla zahrnována do prvního řádu ČSR. Neuplatňovala se některá církve příliš svazující ustanovení ještě rakouských právních předpisů. Apoštolský stolec ČSR rychle po vzniku uznal, došlo k výměně většiny biskupů na Slovensku za Slováky. Zákonem 320/1919 Sb. byla uzákoněna fakultativnost volby formy sňatku mezi církevní a civilní formou. Pozemková reforma 1919 snížila výměru církevního půdního fordu asi o 16 %. Zákon 96/1925 Sb. nově upravil přestupování z jedné církve do druhé (možnost od 16 let) a další věci. Byly uznány nově konstituové církve jako Českobratrská církev evangelická, Německá evangelická církev, Jednota bratská, Církev československá, církev pravoslavná a další. Byl vydán kongruový zákon (1926), který rozdělil církve na kongruové a dotační. Tímto zákonem byly upraveny platy duchovenstva církví uznaných státem. Modus vivendi 1928. 1937 papežská bula o provedení zevní delimitace hranic československých diecézí tak, aby se jejich hranice přizpůsobily hranicím státu.
59. Potlačování náboženských svobod 1948--1989
1. 3. 1948 zastaven svobodný katolický tisk. Likvidace církevního školství a některých spolků. Neúspěšný pokus komunistů zneužít Katolickou akci. Uvěznění pracovníků Orla o vánocích 1948 vedlo k likvidaci této organizace. Od června 1949 zatýkání a internace postupně všech biskupů v ČSR. 1949 – vydány nové církevní zákony, které měly za cíl ateizaci státu; uzákonění státního souhlasu duchovních k výkonu jejich činnosti. V 50. letech byl státní souhlas odňat většině duchovních. Chátrání církevních budov nepříspíváním státu na opravy, zavírání kostelů pro jejich špatný stav... Inscenované procesy proti představitelům řeholí. Přepadení všech mužských klášterů 1950 a odvlečení řeholníků do táborů nucené práce a pracovně-technických praporů nebo do výroby. I řeholnice stihl podobný osud – musely opustit práci ve zdravotnictví a školství. Zákaz působení řeckokatolické církve trvající 18 let. Čtyřletý zákaz působení Církve adventistů sedmého dne. Rozpuštění armády spásy. Nucený přechod řeckokatolíků k pravoslaví. Likvidace protestantských laických aktivit (YMCA, YWCA, Svaz čekosbratrské evangelické mládeže). Pokus komunistů odloučit československé katolíky od Apoštolského stolce a vytvoření národní církve. K tomu mělo sloužit i Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, zakázané Apoštolským stolcem 1982, které skončilo činnost až po listopadu 1989.
60. Hnutí za lidská práva, zejména obnovu svobod náboženského vyznání v letech 1948--1989
Skupině Nová orientace Českobratrské církve evangelické se podařilo na jaře 1963 podpisovou akcí a veřejným vystoupením odvrátit úmysl režimu uzákonit povinnost rodičů vychovávat děti ve ,,vědeckém`` světovém názoru.

Prameny: Kodex kanonického práva, K. Henner: Základy práva kanonického, texty na www.spcp.prf.cuni.cz (zejména J. R. Tretera, S. Přibyl: Konfesní právo a církevní právo), Listina základních práv a svobod, zákon č. 218/1949 Sb. v platném znění, zákon č. 308/1991 Sb. v platném znění a také zápisy z přednášek církevního práva JUDr. Lampartera na PrF Masarykovy univerzity.

$Id: cirkevni_pravo.html,v 3.4 2004/02/14 22:29:46 vit Exp $