Právník: Osvobozeni.
(K 28. říjnu 1918.)

Závratná přímo radost zmocnila se vší duše československého národa v památný den 28. října 1918, jenž po staletém utlačování, po nezměrných utrpeních a soustavném pokořování přinesl mu dlouho a tak toužebně všemi očekávanou svobodu.

Ale nejenom radost, jež se dostavuje v prvém návalu, cítíme všichni. My máme i vnitřní uspokojení, že ta naše radost je radostí spravedlivou. A toto vědomí hřeje a blaží. Vždyť jsme se dožili toho, že víra v právo a spravedlnost, jež národ náš držela a sílila v nejkrutějším útisku, nebyla pouhým přeludem, my vidíme, že skvěle triumfuje nad těmi, kdož se spravedlnosti vzpírali, ji nenáviděli a šlapali.

Právo a spravedlnost! Těm zasvětil právník z povolání celý svůj život. A přece co útrap duševních, co konfliktů a duševních bojů vytrpěti musil právě český právník. To proto, že stát, v němž dosud žil, byl sám vybudován na lži a násilí, že český právník v srdci svém nosil zcela jinou představu o právu a spravedlnosti, než jak je přijímal z rukou držitelů tehdejší moci státní. Jak často cítil, že to, co se mu jako právo předkládá, je krutým bezprávím, že toto jejich »právo« nemůže ctíti, ale musí je nenáviděti.

A tak bývala často, přečasto českému právníku všechna radost z povolání jeho brána. Bylo tak už za míru. Přímo muka duševní bylo však nám, českým právníkům, vytrpěti v letech válečných. Škraboška byla odhozena, brutální moc a násilí, jež i dříve sice byly stále při práci, ale přece působily jen v zákulisí a zakukleně, nyní bez ostychu a veřejně nastoleny. A slavily orgie, při nichž každému hrůzou se tajil dech; a český právník sžíral se ve svém nitru, kladl si zoufalou otázku, je-li vůbec nějaké právo, nevěnoval-li svůj život pouhému fantomu, pouhému nic. Řešil si otázku z nejbolestnějších, má-li vůbec právo a povolání právnické pro lidstvo nějaký smysl.

Ano, byli jsme zmateni, byli jsme sklíčeni, ale víry své v konečné vítězství skutečného práva jsme se nevzdávali. Ta byla v nás pevně zakotvena, ta říkala nám, že toto násilí, vydávající se jakoby na posměch také za právo, může býti jen na čas a musí se shroutiti.

A dnes stojíme se září radosti v oku nad jeho mrtvolou. »Jsme svobodni!« jásá celý národ, »Jsme osvobozeni!« volají radostně i čeští právníci. Ano, osvobozeni z toho nedůstojného a nepřirozeného stavu, kde cizinci nemající porozumění pro naše potřeby diktovali nám často zákony, jež našemu přesvědčení odporovaly, ale jimž jsme se musili podrobiti, jež jsme musili v životě prováděti.

»Tedy konečně osvobozeni; vláda věcí našich dostala se konečně i do rukou našich,« opakuje si každý z nás.

Uvědomujíce si dosah těchto slov, cítíme nejenom nezměrnou radost z nich, ale zároveň i tíhu jejich. Dospěvše konečně k samostatnosti a moci, uvědomujeme si také velikou odpovědnost za to, jak ten svůj vytoužený stát budeme spravovati a říditi.

Vzpomínáme slov muže o dosažení dnešní samostatnosti nejzasloužilejšího, jenž už před lety prohlásil: »Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržeti samostatnost – spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost jest jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme ji, když jsme přestali jako národ mravně žíti«. (Čes. otázka).

A tu právě čeká nás, české právníky, veliký úkol. Český právník bude spolupůsobiti při tvoření zákonů, při výkonu soudnictví, při vedení veřejné správy – to nyní vše ve svém vlastním; státě a pro něj. Všechno jeho konání musí býti neseno jedinou snahou: aby prospěl svému státu. Prospěch státu jest ale jedině v tom, když všichni jeho občané cítí se v něm spokojeni, najdou v něm svůj domov. Aby se tak stalo, k tomu musíme svorně působiti všichni, na to musí zejména však český právník vynaložiti vše. Má k tomu nejvíce příležitosti ve svém povolání.

Má k tomu také dosti schopností i síly. Ale pracovati nutno usilovně; nutno rozšiřovati a prohlubovati své vědomosti odborné a svůj duševní obzor vůbec, seznamovati se se snahami a potřebami lidu, žíti, cítiti a toužiti s ním, ale i poučovati, a ukáže-li se potřeba, varovati jej, přinášeti lásku k věci i lásku k lidem.

A jedno mějme stále na paměti: Český právník musí si zůstati i ve svém státě věren. Nesmí nikdy a nikdy snížiti se k tomu, aby zaměňoval moc za právo a stranictví za spravedlnost. Nesmí zapomenouti nikdy na jiná slova Masarykova: »Běží o to: zjednávati v celé společnosti naší cit pro spravedlnost – všecko ostatní bude nám přidáno«. Prapor pravdy, práva a spravedlnosti musí ve státě československém vysoko a mocně vláti, český právník musí tento prapor míti v největší úctě a práva a spravedlnosti dopřáti stejně všem občanům jeho. Z Němců a Maďarů příklad bráti si nesmíme a nebudeme; jsme svědky toho, kam svým potlačováním práva a spravedlnosti dospěli. A bohdá že dokážeme celému kulturnímu světu, jenž vzal naši věc za svou, protože byla spravedlivou, že jsme se nedovolávali práva a spravedlnosti jenom v dobách svého utlačování, nýbrž že jsme ideami těmito proniknuti, i když máme moc ve svých rukou. A tím dokážeme zároveň, že jsme svobody a moci, jíž se nám dostalo, také plnou měrou si zasloužili.

Citováno z Právníka 1918, str. 349–351.


Nazpět: Časopis Právník: paběrky od roku 1861.

Mateřské stránky: Paběrky z HvB.

Valid HTML 4.01!


Repozitář: $Id: osvobozeni.html,v 1.1 2013/03/16 09:14:41 computer Exp $