Právník: Slovo k otázce češtiny, zvláště právnické; o prospěšnosti, ba nutnosti některých druhů cizomluvů, najmě germanismův.

Podává c. k. ausk. Ant. Horák.

Nemůže býti úlohou těchto řádků zkoumati, jak daleko právnický jazyk český již dospěl na dráze jemu povahou věcí a praktickou potřebou vykázané; žeť ještě mnoho co činiti, nelze neviděti. Spíše tu pokusiti se o vyšetření pravé cesty a ukázati na nebezpečí možného scestí, kteréž že u vývoji našeho jazyka hrozí, kritický rozbor obvyklého u nás přihlížení k věci ukáže.

Hledisko toto obvyklé jest hledisko čiré purifikace jazyka, hledisko t. zv. »brusičův« – užíváme názvu toho beze všeho nádechu příhany a s úplným uznáním všeho dobrého, co nositelé jeho vykonali – na kteréž nám tuto blíže posvítiti si jest; neboť patrno, že otázku právnické češtiny nelze samostatně řešiti, konsumujeť se ona v otázce češtiny vůbec. Ovšem ale bude nám škodlivost tohoto spůsobu čistění jazyka zejmena pro přesnost mluvy právnické na pokusech tohoto druhu na forum právě právnické veřejnosti uvedených příkladmo dolíčiti.[1]

S onoho stanoviska pouhé puriťikace dbáno jen formální správnosti novotvaru, hleděno uchovati jazyk prostým vlivu všech cizích živlů, štítěno se všech cizomluvův, najmě ale germanismův, které vůbec za skvrnu jazyka pokládáno; zavrhováno kategoricky vůbec vše, co buďsi výraz, buďsi rčení, sebe jemněji na německý původ upomíná.

Již v tom jeví se stanovisko to vadným, poněvadž jednostranným; stejným totiž spůsobem zavrhovati by bylo důsledně i jiné sebe nevinnější cizomluvy, zejmena latinismy, kterýchž ale právě na opak od brusičův kdysi s obzvláštní oblibou odporučováno a kterýchž, jak ukážeme, bohatý počet v jazyce našem (i německém) tak již naturalisován jest, že jich ani vědomi si nejsme.

Tím více ale stanovisko to jest jednostranným, poněvadž k vůli jazykové čistotě naprosto takměř nedbáno vniterné přesnosti novotvaru, správnosti myšlénkové, věrnosti reprodukce pomyslného obsahu, pěstěna slupka na úkor jádra, nepřirozeným často násilím vpravován pomysl v slovesný tvar, místo aby tento uspůsobován byl onomu; nehleděno případnosti, plastičnosti, ba ani úhlednosti slovesného tvaru.

Výběr není kritický; brusiči naši nehledíce k historickým příčinám a fysickým zákonům zjevův (zde útvarův jazykových) nepovznesli se ještě k vědecké výši, k onomu filosofickému hledisku kritiky moderní (Taine), z kteréhož hleděno každý produkt jakékoliv formy lidské tvorby z příčin jeho nejprvé jest vysvětliti; podle processu vzniku a vývoje jeho podstatu vážíc ho ani za absolutně špatný ani za absolutně dobrý nelze prohlásiti. Zvláště nelze jej zavrhnouti a priori, poněvadž on právě existencí svou byť i jen dočasnou oprávněnost svou dokazuje, nýbrž sluší zjevy ty porovnávati a vše co do poměrné dobroty usuzovati.

Vše záleží na správnosti hlediska; je-li hledisko úzké, nevysvětluje mnohých o sobě dobrých, za daných poměrů oprávněných zjevův a budou tyto jako domněle zvrhlé nespravedlivě zavrženy.

Hledícím nám k oněm fysickým zákonům a historickým podmínkám mluvy, vnucují se asi tyto úvahy:

Jazyk živoucí nalézá se v neustálém vývoji, poněvadž i živoucí národ v neustále se ohrozujícím proudu myšlénkovém; jazyk pravidla tvarosloví i skladby časem mění, starých, byť i dobrých, časem však jaksi otřelých útvarův dobrovolně se vzdává (archaismy), za ně v novotvarech kdysi i méně zdařilých náhrady hledaje. Povaha slova jako částky řeči se přetvořuje,[2] význam slov se zúžuje, rozšiřuje, zaměňuje (srovnej níže).

Tak i při úplné stagnaci kultury; ani při odlivu kultury nelze se ubrániti tohoto přirozeného přerodu. Strne-li i duch, jazyk nestrne (novořečtina vzdor úpadku klassické kultury řecké). čím více pak za rozšiřování se národního obzoru myšlénkového, buďsi mocí vlastního fondu domácího, buďsi mocí vlivu cizího.

Tyto kulturní síly vedle prarůzných jiných, rovněž mimo moc jednotlivcovu ležících živlů – proto nedá se jazyk poručníkovati s kathedry – účinkují pak právě na spůsob vývoje jednoho každého jazyka. Zejména veliký objeví se rozdíl mezi jazyky národů samostatně, z vlastních sil kulturu produkujících, a národů cizí kulturu si osvojujících. Zažíváním cizích kulturních živlů nutně zažit býti musí i mnohý jazykový živel.[3]

Jak dalece pochod kultury stopovati lze, lze i cizomluvy stopovati; zejmena nejjadrnější druh jich t. zv. cizí slova. Ne-li z nejstarší kulturní země, Číny, do Indie a odtud přes Persii (Babylon, Ninive) do Egypta, to jistě již z Egypta přes Malou Asii (Foeničané) do Řecka a odtud do Italie kráčela vzdělanost. Na zříceninách klassické vzdělanosti vypučela novověká. Jako Vergil vidí vzor svůj v Homeru, tak zase Dante Vergila nazývá svým mistrem. Umění nové obrozeno starým – odtud renaissance. Podobně dědila moderní doba. Ruka v ruce s obrodem duchovým, s rozšiřováním obzoru myšlénkového šlo i obrození, větší rozmach jazyka, aspoň spisovného v průvodu cizomluvů. Znalci nebude za těžko v starořečtině dostopovati se aspoň foenicismů. Latina hellenismy již patrně promíchána.[4] Latinismy v moderních řečích (původních, nehledě k románským, jako bastardům latiny) jsou nesčetny, však již namnoze nezřejmy, protože ouplně zažity.[5]

Vliv cizí působí na jazyk osvěživě; omlazuje jej. Řeč nestýkající se s jazyky cizími a nepřijímající jejich živlů, jest blízka vnitřnímu strnuti,[6] zrovna tak, jako kultura duchová (k čemuž známý příklad i podává Čína).

Kterak cizí živly o sobě jazyku na prospěch jsou, ukazují všecky literatury, u nás hlavní zásluha o obrození spisovné řeči přičítá se Jungmannovým překladům. Z latiny obrodily se všecky původní indoevropejské řeči. Jakých účinkův i jediný spis míti může, lze viděti na biblí. Aspoň Němci čítají od času překladu Lutherova novou dobu u vývoji jazyka. Ač jich na sta, budiž aspoň jediný příklad uveden. Písmo sv. má »poznati« ve smyslu »tělesně obcovati«. »Adam pak poznal Evu, ženu svou, a ona počala a porodila« (I. kn. Mojž., kap. 4., verš 1.). Podobně čte se o Kainovi: »poznal pak Kain ženu svou, kteráž počala a porodila Henocha« (I. Mojž. 4., 7.). Německý překlad má: hat »erkannt« (= poznal); latinský (Vulgáta), z něhož český pořízen: »cognovit« (= poznal); řecký (Septuaginta): »εγνω« (= poznal). Dali jsme schválně poučiti se o originálu hebrejském a stojí tam, co jsme s jistotou předpokládali: »ida«, což prý značí »viděl«, pak šíře »poznal«. Bylo by zajímavo stopovati, kolik hebraeismův, po připadě Mosaismův[7] touto cestou do evropských řeči se dostalo. Pro vyjádření řečeného smyslu slova »poznati« nelze si ušlechtilejšího výrazu mysliti; bez biblí nebylo by ho asi v žádném evropském jazyce. Jisto však jest, kdyby výraz tento byl překladem z němčiny a představa původu německého, že by u nás byl za brubý, nestrpitelný germauism prohlášen.

Jazyk netrpí žádného vacua, žádné mezery; on se tak říkajíc za nedostatky své stydí. S šířením se a prohlubováním myšlénkového obzoru národního šíří a prohlubuje se i jazyk; každá subtilita v myšlénce, představě, pomyslu má ihned v zápětí subtilitu a lišení ve výrazu, rčení, slovesné látce.

Tak povstávají cizomluvy, bylo-li totiž pomyšlení samo cizím. Cizomluvův jsou pak tři druhy:

Prvý, když pouze pomyslný substrát jest cizí, výraz jej kryjící však úplně domácí, na př. »poznati« ve smyslu výše daném; zejm. ale přenesená (»figurální« rčení, na př. pars actoris, Klägerrolle, role žalobci, představa přenešená Římany se světa divadelního (srv. compars, comparserie) do processu.[8]

Druhý, když s cizím pomyslným substrátem i výraz patrné známky cizoty v útvaru svém nese. Tak zejm. složená: vliv (Einfluss),[9] nárok (Anspruch); supponere, voraussetzen, předpokládati; předeslati (vorausschicken); obraty dokonce mohou míti pomyslný substrát i zcela indiferrentní, tak že nelze říci, že je cizí, na př. řečené již: praví jej býti. Látka je domácí, však složení slov v jedno neb syntaktické spojení v větu je nápodobeno cizímu. To jsou cizomluvy ve vlastním smyslu slova.

Třetí konečně druh, když jazyk naprostou nedostatečnost cítí, pomysl z domácí zásoby výrazem opatřiti a sám cizí výraz podrží, t. zv. cizí slova (Fremdwörter): repertoir, politika, diplomatio, Religion, Person, Familie. V každém jazyku hojnost.

Někdy se ovšem cizí slova domácímu sluchu uspůsobují (čemuž říkají někdy zpotvoření): císař (Caesar), král (Carolus), halíř, žalm, háv (hábit, habitus). Někdy vyskytají se i smíšenci druhu druhého a třetího: hold vzdáti (Huldigung darbringen). Nezřídka z půjčují- cího jazyka výraz neb rčení vymizí (zastará), cizomluv v dlužícím se jazyku však potrvá: brnění (staroněm. Brünne); zahájiti (hromadu, sezení, hegen ve smyslu eröffnen), zahájený soud (= gehegtes Gericht, že soud oddělen býval ohradou, Schranken, Gehege).

(Pokračování.)

Všecky tyto tři druhy cizomluvův jsou oprávněny; potlačovati neb vymýťovati je znamenalo by jazyk jak co do pomyslného tak co do materielního bohatství ochuzovati; příslušníkům národa, neznajícím cizího jazyka, učiněn by byl veliký kruh pomyslných odrůd nepřístupným. Kde jsme se vypůjčili myšlénku a nemáme pro ni vlastního výrazu, musíme se vypůjčiti výraz.

Žádoucí jest ovšem postupné užití tří těch druhů: stačí-li prvý, nebudiž saháno k druhému, leč že by byl prospěch patrný. Není potřebí zvláštního krasosluchu, aby poznal, kterak liběji zní říci: po učiněném oznámení, než: po učinění oznámení. K třetímu druhu cizo- mluvův budiž sáháno jen v případe naprosté potřeby.[10]

Rozumí se ovšem samo sebou, že nikterak nechceme se tu při mlouvati za cizomluvy zbytečné [11], neb docela ohyzdné (na př.: »potahmo« neb dokona »potažmo«), neboť vždy lze výraz v duchu jazyka správně a čistě [12] utvořiti; neděje-li se vždy tak, je příčinou toho z pravidla jen pohodlnost a nedostatečná vážnost k vlastnímu jazyku.

V souvislosti s tím ovšem zase připomenouti sluší jeden moment, na nějž se úplně zapomínává a jenž v samé přirozenosti lidské základ svůj má. Řekli jsme již na začátku této stati, že při odívání nahých novotvarů myšlenkových novotvary jazykovými rozhoduje v první řadě potřeba, aniž pak přístojnost neb krása. Při vší dobré vůli není vždy zdařilý výraz na snadé. Tuť přemocným činitelem jest čas. Čas má v zápětí zvyk, zvyk jest druhá přirozenost, Čas hojí rány, činí bezpráví právem (promlčení, vydržení). Každá věc delším užíváním stává se člověku milou, nerozlučitelnou, ba pěknou, zvláště ale pohodlnou, a když pro nic jiného, setrvává člověk aspoň pro pohodlí u zděděného, aby se namáhati nemusil.

Tím se ale stává, že kterýsi výraz neb obrat, původně snad méně správný neb japný takovým delším užíváním s představou takořka sroste, ji lépe a věrněji vyluzuje, než jiný původně snad případnější. Tu ovšem vešken boj proti takovému abych tak řekl vydržení slova pak zpravidla bezúspěšným a výminkou-li přece úspěšným, tož účinek jeho spíše škodlivým než prospěšným. [13][14]

Přiložíme-li nyní měřítko potřeby se stanoviska tuto vyloženého zkusmo na způsob praktického uhražování potřeb českého jazyka právnického, nedojdeme úsudku uspokojujícího.

(Horák dál rozbírá právnickou terminologii.)

[1] »Terminologie«, »Fukar« v Právníku, pojímajíc v to i recensi, o známých »Vzorcích« v seš. XIV.-#XVI. r. 1892 uveřejněnou.

[2] Časoslovo »praví se« stalo se příslovkou: »prý«. Spojka a zájmeno: »a on« stáhlo se ve spojku jiné povahy, spojku časovou: »an«. Nadarmo bojuje se proti užívání staženiny této ve smyslu spojky příčinné: »poněvadž, protože«, poněvadž prý původního znění »a on« užiti lze pouze pro poměr časový, tudíž jen při slovech viděti, slyšeti a souznačných, na př. viděl jej, an šel; slyším, an zpívá. Že »an« povstalo z »a on«, ví již jen filolog, nikoli laik; lze-li jiných časových spojek užiti jako příčinných (na př. zvláště když zaplaceno = protože zaplaceno), lze to i zde. Příslovka »pak« původně časová, funguje dnes i jako příčinná: míní-li tak, pak právě (proto právě) musil by také za to míti. Ovšem by poněkud libeji znělo, kdyby se zachovával aspoň rod: nevěřím tomu, ana (nikoli: an) je to věc divná. (Podobně má se věc se starým supinem: dát [místo dáti, srv. »Právník« 1892 str. 497. pozn. 5.]. Toho se nemohou zejmena básníci k vůli rýmům vzdáti; užití pak jest tak časté, že to nelze již více básnickou licencí zváti. Není to více supinum, nýbrž tvrdý infinitiv. Nejen tu, ale i jinde mizí, ba zmizel v novočeštině »jeřík« staročeštiny.) V podobných a mnohých jiných příčinách čtenář by s velikým prospěchem srovnal Iheringovo dílo »Der Zweck im Recht«, kde autor právě s důmyslem právníka na nesčetných místech jednotlivě ukazuje, jak slovo z potřeb myšlénky vzniká, po případě se vyvíjí.

[3] Patrno, že předkem úlohou jest, tento konkretní spůsob vývoje, vzrůstu a sílení jazyka fysiologicky vyšetřiti, než přikročiti lze tak říkajíc k amputování všech cizorodých výhonkův, aby poznal, zdaž jazyk takó nebezpečné operací beze škody snese. Ovšem nelze popírati, že násilné zasahování v rozvoj jazyka přirozenému proudu jeho v celé širokosti jiného směru nevykáže; ani spisovná řeč, neřkuli živá mluva, nedá se otěžemi discipliny ovládati, protože síla praktické potřeby jest větší, než moc strnulých pravidel; produkty nebývalé nelze vždy posuzovati dle kritických pravidel odvozených z povahy produktů bývalých. – Přece však lze v mnohých důležitých jednotlivostech napravovati, ale také i kaziti. Jakých škod by přesnost, plastičnost a obybnost české právnické mluvy zejmena nadmírnou germanismophobií utrpěla, bude níže podrobněji na některých slovech ve sloupcích tohoto časopisu, zvláště ale v zmíněné již (pozn. 1.) recensi zavrhovaných ukázáno.

[4] Řecká slova: politika (politica = politicae res), praxis, óda, komoedie, poesie a m. j. přišla k nám přes Řím. Co se týče rčení, jest ovšem pro časovou vzdálenost těžko rozhodnouti, pokud tu hellenismu aneb sourodého spůsobu nazírání v obou řečech.

[5] Připomínáme pouze: infinitivus cum aceusativo na př. praví ho býti učeným (dicit eum esse doctum) místo: praví o něm, že jest učeným; tento inf. c. acc. se dále ještě zkracuje v pouhý aceusativ (u nás ovšem instrum.): praví jej učeným. Tak němčině: ungültig erklären, gut befinden, místo: für ungültig e., für gut b. Po případe i pouhý lat. infinitiv: ujišťuje dáti, er erklärt einzuwilligen (= dass er einwillige); jmín býti (haberi; jmín rovněž jako jméno a jmění od jmu, načež pak mám [jmám srovnej lidové: méno, mění]; dále: datum (na listinách) = gegeben am, dáno dne; intor vivos = unter Lebenden, mezi živými; spojení participia passivi se substantivem jedním pádem dle vzoru testamentu facto, lege promulgata, post legem promulgatam: po zřízeném testamentu, vykázaném I. stupni exekuce, po učiněném oznámení (místo po zřízení etc. nebo když byl zřízen); nach dem errichteten Testamente, nach dem abgelegten Eide, vor erstatteter Anzeige, nach gemachtem Amtsgebrauche etc; nota bene = wohlgemerkt; bona fides = guter Glaube (Redlichkeit).

[6] Patrno ovšem, že nelze nijak ztotožňovati pouhý převod formální s věcným rozšiřováním myšlenkového obsahu v jazyce uloženého.

[7] Stává se, že kterýsi individuelní obrat kteréhosi spisovatele zjadrni během času v národní rčení, zejm. tak zv. okřídlená slova, při čemž ovšem původní smysl jeho často změny dozná, na př. Goethismus: »das ist des Pudels Kern«. Faust v skutku vidí pudla a hledí rozluštiti podstatu různé podoby na se beroucího pudla. Rčení to znárodnělo, avšak smysl je praegnantnější, tolik co: toť jádro záhady, otázky, záležitosti. Avšak původní výraz sluší i v překladu podržeti, naznačujeť se tím historický původ rčení.

[8] Němec čta sbírá, Čech počítá písmeny (lesen = klauben, srov. lat. legere, colligere, kollekce, eligere, vybírati, Auserlesener; čísti, čítati, spočísti, spočítati, zählen). Kdyby se byl Čech naučil od Němce čísti, nejspíše byl by také »sbíral«, místo četl.

[9] »Vliv« zavrhován bývá těmi, kdož jej mají za germanismus (Einfluss); za to odporučován těmi, kdož jej mají za russismus (vlijanie). Toť právo důkazem, že slovo to, ač nápodobeno, přece v duchu a podle potřeby domácího jazyka nápodobeno. Byl-li by to hrubý překlad, musilo by zníti buď »vplyv« buď »vlití«. Vliv není doslovně Einfluss, nýbrž Einguss.

[10] Máme oproti mínění vyslovenému v »Právníku« str. 574 za to, že sluší podle míry možnosti všecky i technické výrazy překládati. Začasté ani klassicky vzdělaný člověk nemůže smyslu některého cizího slova se domysliti. Obecný muž pak nemívá lexikonu po ruce. Jedná konečně se aspoň o to, straně co nejsrozumitelněji věc vyložiti, nastane-li případ potřeby. Dlouhý výklad neuvízne tak snadno v paměti, jako smysl případného výrazu. Ostatně cizí slova zaviňují druhdy u lidu komické lapsus linguae, působící nemilý kontrast k vážnosti soudních jednání. Budiž dovoleno, z vlastní zkušenosti několik křiklavých případů uvésti. Na dopis, aby obecní úřad jmenoval »einen tauglichen Collusionscurator«, jmenoval týž »einen Confusionscurator«. Jistý obchodník v rejstříku zanešený, muž přiměřeně vzdělaný, důsledně za jisté záležitosti pronášel se : städtisch delogirtes B. G. – soud z bytu vyklizený! Patrně měl představu, že m. del. soud je z krajského jaksi vyhostěn. V jednom paternitním processu hájil se žalovaný námitkou, že s matkou dítěte obcoval používaje »cordonu«. Známa jest anekdota o sedláku, jenž si šel k advokátovi dát sepsati »spiritus factus« (species facti). – Němci již dávno nahlídli potřebu překládati cizí slova i zaraženy u nich t. zv. Sprachreinigungs- nebo Sprachäuterungsvereine, kteréž ovšem v činnosti své z části v opačný extrém poklesly; (o tom přinesla »Neue freie Presse« začátkem tohoto neb koncem minulého roku několik důkladných feuilletonů). V praxi německých soudů říšských jest cizí slovo bílou vránou. »Protokollů« takměř neznají (užívajíce zejm. slova Niederschrift, a kde toho nelze, jiných obratů, na př. místo nach Vorhalt des Pr.: n. V. der Bekundung, der Sachdarstellung etc. des Zeugen N. N.) Co je to »Constitut« dokona ani nerozumějí (opačujíce totiž ve svých odpověděch na naše dopisy slovo to, opatřují je, jak z vlastní zkušenosti víme, uvo- zovacími znaménky). A v skutku nelze se domysliti, proč právě Constitut má značití protokoll a to docela jen prot. obviněného! Tato čistota německé soudní řeči je následek čistoty v mluvě moderních německých zákonů, kdežto náš soudní řád latinskými výrazy dle zvyku v čas jeho vydání panovavšího jen se hemží (genus actionis!) a soudce nejlépe přidrží se výrazu zákona (recurs, appellací, revisí etc).

[11] »Ve srozumění žíti« na př. (in gutem Einvernehmen leben) jest germ. ne sice zlý ale zbytečný, protože nevyjadřuje ani nic jiného, ani lépe, spíše hůře, než české dobrou vůli spolu míti (srv. v nevůli býti).

[12] Na př. »Wohlwollen«. Beze slova toho nelze se v češtině obejíti, neb naše »přízeň« (Gunst) jest poněkud cosi jiného. Překládá se to »blahovolenstvím«. Tvar to nečeský. Správně: blahovolí a Übelwollen = zlovolí. Pak je to sice také germanism, ale v českém rouše.

[13] Takové oblíbení výrazu neb obratu má se ku vzpomenutému již zastarání asi jako vydržení k promlčení; ovšem jest k tomuto potřebí kdysi času poměrně delšího, snad celých století a i potom archaismův někdy s effektem užiti lze. Druhdy také nepromlčí se slovo, nýbrž jen smysl; na př. zapovídati značí v staročeštině poroučeti, jak aby něčeho nečinil, tak aby činil (zapovídá [poroučí] nám cizí bohy ctíti – Ruk. králodv.); tento druhý smysl však již vymizel a udržel se jen prvý. Rovněž »páchati« značící původné činiti (zlé i dobré, dnes již jen zlé).

[14] Sumou nelze v cizomluvech češtiny viděti ani ničeho zahanbujícího ani výstředního. Je-li smíšení dvou jazyků od úplného splynutí obou až k pouhému zbarvení druhého (vždy podle poměru kulturní převahy jednoho a odolávosti druhého – rumunština, románské jazyky, angličina) a jsou-li takové stvůry, jako na př. polština zvláště minulých století (starší právní listiny polské záležely z 1/3 latinských, 1/3 německých a 1/3 polských slov), kterouž asi již nebude lze dokonale purifikovati, přirozeným úkazem: čím přirozenější a omluvitelnější musí býti zjev, že jazyk český codenním stýkáním se obou národů, codenním uhražováním duchovních potřeb z německé zásoby vlivu jazyka německého i formou i obsahem zajisté vyspělejšího tu i tam podlehne!? Že podobný vliv i českého jazyka na německý navzájem se nejeví, jest, mimo menší poddajnost a spůsobilost tohoto k přijímání cizích živlů, pak menší kvantum neuhrazených potřeb, hlavně následkem neúplné ještě samostatnosti kultury české, najmě v některých směrech. Vyjímaje snad porůznu některé plody nedává jí německý národ v celosti své na se působiti; recepce není vzájemná (kulturní výměna), ale jednostranná. Přinutíme-li váhou kulturních našich produktů časem Němce k tomuto recipování, zejm. překládání českých děl, dostaví se i vliv naší řeči na spisovný jazyk německý (že vliv ten, pokud se týče obecné mluvy aspoň na národnostních hranicích v Čechách znatelným jest, známo s dostatek ze zkušenosti), objeví se v němčině i bohemismy, zrovna tak jako gallicismy a jiné cizomluvy. – Staří Čechové byli v příčině této mnohem svobodomyslnější, než my. Spisy Komenského na př. jsou cizomlnvy, ovšem slušnými, bohaty. Některé formy, pravda, dnes nesou již ráz trivialnosti (»křtaltovný«, »fedruňk« – lid český posud v koncovce »uňk« si libuje: fasuněk (Fassung) = košatina na vůz, slevuňk = sleva, mejluňk = mýlka a pod.).

Citováno z Právníka 1893, str. 551 an. (výňatky).


Nazpět: Časopis Právník: paběrky od roku 1861.

Mateřské stránky: Paběrky z HvB.

Valid HTML 4.01!


Repozitář: $Id: horak.html,v 1.1 2013/03/16 09:14:40 computer Exp $