Památník jubilejních oslav města Třebíče
a třebíčského okresu 1335–1935

V roce 1935 vyšel pozapomenutý »Památník jubilejních oslav města Třebíče a třebíčského okresu 1335–1935«. Přestože jsme o celá dvě pokolení dál, je nemálo věcí, které nás s tehdejší dobou a jejími lidmi spojuje; napadá mě především hrdost na naše město a – nadprůměrná nezaměstnanost...

Titulní stránka Památníku (11,91 kB).Soudě podle toho, že jsem tento sborník našel v depozitáři brněnské Moravské zemské knihovny, myslím, že v povědomí Třebíčanů asi moc nebude. Proto jsem téměř veškerý text převedl do elektronické podoby, a kde jsem si všiml, upravil jsem pravopis; přece jenom se tehdy přispěvatelé řídili Pravidly českého pravopisu z roku 1913. Naskenoval jsem i část průvodních obrázků; ty najdete v jednotlivých statích.

Nedávno jsme my – Třebíčané – slavili devítisté výročí dnes už nejenom své, ale i naší moravské, české, ba vůbec: světové »staleté krásky nad řekou«, a tak jsem chtěl ukázat, že i naši prarodiče sledovali kalendář, že i oni neváhali ukrojit ze svého volného času a udělat něco jak pro sebe samé, tak pro nás, kteří jsme přišli po nich; dali nám tak krásné svědectví o svých časech. Kéž bychom i my zanechali něco takového po sobě!

Byl bych rád, kdyby těchto několik stránek pomohlo nejenom našim školákům při přípravě referátů, úvah a snad i seminárních prací, nýbrž aby nám byť na okamžik navodilo jiné myšlenky, aby nám rozšířilo obzory: abychom se něco nového dozvěděli, leccos si připomenuli a určitě také – abychom byli hrdi na své město, třebaže v něm nemálo z nás nemůže vlastní vinou svůj život plně rozvinout. To už jsou však jiné úvahy.

Pojďme se Památníkem probírat.

I.

Začneme Rokytovou básní Městu Třebíči. Začíná se povýšením Třebíče na město, připomíná její zničení Korvínovými vojsky i opětovný vzestup, vyslovuje se k habsburkům a obnovení české státnosti. Závěrečná dvě dvojverší jsou časová i dnes.

II.

Z příspěvku tehdejšího starosty Josefa Vaňka lze vyčíst jeho silný cit k vlasti i k Třebíči. Jeho jméno tuším nese skromné náměstíčko za železničním viaduktem v Domcích.

III.

O tom, kolik lidí spojilo své jméno s jubilejními oslavami, svědčí soupiska výboru. Ani jejich jména by neměla v elektronické éře zapadnout. Protože jich bylo tolik, mohlo se stát, že jsem nějaké to špatně převedené písmenko přehlédl.

V čestném předsednictvu najdeme několik příslušníků politické špičky (kupř. předsedy obou komor parlamentu, tehdy zvaného Národního shromáždění), ale také přední duchovní.

Z dnešního pohledu nás trochu zarazí, že jsem při přehlédnutí všech jmen nenašel jedinou ženu. Zato dělník se vyskytl.

IV.

Minulostí se obírá Sameš. Svůj výklad začíná založením kláštera r. 1101. Za zmínku stojí i Třebíči nepřející politika našich tehdejších německy mluvících pánů: např. přeložení hlavních silnic a později i vedení severozápadní dráhy mimo Třebíč.

V.

Týž autor nás pozval na krásnou procházku Třebíčí. Jeho cestu lze vřele doporučit i dnešním turistům; avšak ani mnohý Třebíčan by nezůstal neuspokojen.

Sameš vychází od zámku (od baziliky), jde přes Podklášteří až do »Židů«; odtud míří vzhůru na Hrádek a židovský hřbitov, vesměs tedy okrsek zapsaný v roce 2003 do seznamu UNESCO.

Z Masarykovy vyhlídky na Hrádku, z níž tehdy Sameš patřil na domky Nového Města a Nových Dvorů, dnes vidíme jednak připomínku vpádu éry panelových domů v poslední čtvrtině 20. století, jednak jeden z novodobých »chrámů všech materialistů a – těch, již mají nejhlouběji do kapsy«: stárnoucí obchodní dům Delvita.

Sameš přejde řeku po novém, Smetanově mostě (my si jistě vzpomínáme na jeho důkladnou rekonstrukci na začátku 3. tisíciletí) na Jejkov, mine jejkovský kostel a vyjde k nemocnici. Dnes by zde jistě připomenul náš zimní stadion a nové nemocniční budovy.

Letmo navštívíme i Lorenzovy sady, taktéž nyní postupně zkrášlované. Do samého centra se vracíme Bráfovou ulicí, při tom navštívíme i »starý hřbitov« a znamenitě položený sokolský stadion; zde bychom dnes poukázali na ohyzdnou, poničenou jižní halu a nedaleký »most sebevrahů«: třebaže tehdejší společnost cítila více nábožensky, jistě i tehdy zde život ukončil nejeden sebevrah. Odtamtud Sameše vynesly jeho nohy na Kostelíček, společně s přilehlým Libušiným údolím a protilehlým Hrádkem »randiště« dnešních zamilovaných.

Z Kostelíčku Sameš sešel na Stařečku, nyní s dočista jinou, takřka znetvořenou tváří. Při četbě jeho řádků a ovšem i povedené knížky »Třebíč v proměnách« člověka jímá tak trochu vztek z toho, jakou daň musela Třebíč zaplatit pro svůj novodobý rozvoj. Kéž bych se kupř. dožil toho, až doslouží krabicové obchodní domy[1], jež lid brzy po jejich otevření nazval »Septik« (ten severnější) a »Sklerotik« (ten jižnější); kdoví, kdo byl autorem těchto jmen.

Ze Stařečky je to už jen kousek na Karlovo náměstí. I pro Sameše bylo Karlovo, my jsme však říkali i jinak... Nikdy bychom neměli zapomenout na ty názvy ulic, náměstí a sídlišť, jimiž se celá Třebíč »pyšnila« před listopadovou revolucí. Za všechny: Gottwaldovo náměstí, Fučíkova třída, ulice Budovatelů, sídliště Československo-sovětského přátelství, sídliště Kurta Konráda... Jsou výmluvným dokladem toho, že se totalitní moc svými výhonky vtírá lidem do mysli všelikými způsoby a že se nezastaví ani před zapíráním největších osobností české historie.

Jejkovskou bránou Sameš prochází zpět na Jejkov a vrací se ke klášteru. V Otmarově ulici by dnes šel kolem moderní tělocvičny třebíčské obchodní akademie, a než by přešel do Soukopovy ulice, zahlédl by i novou tělocvičnu gymnázia. Nynější Soukopovu ulici někdy přezdíváme třebíčská »Wall Street«, a to podle dvou bank, které se v ní usadily.

A tam, u svatého Martina, se Samešova pouť končí. My bychom však mohli vyrazit na třináctikilometrovou cestu kolem Třebíče. Co říkáte? Začali bychom v panelové Borovině, kolem zahrádek bychom tunelem podešli železniční trať, po naší »é třiadvacítce« bychom došli ke křižovatce, do níž ustí silnice k Poušovu a Poušovem. Tam nás může zlákat krásná cesta podél řeky až na Polanku. My však poblíž kempinku přejdeme řeku a vydáme se do kopce. Kousek za mostem si můžeme udělat odbočku ke »skanzenu podnikatelského baroka« nebo ještě jinak do třebíčské »milionářské čtvrti«; zde na jednom místě s překvapením zjistíme, že tu ani nejsou chodníky, naleznemeť tu toliko výjezdy pro automobily. Celkem povedený symbol naší doby.

»Poušák« opustíme v Týně, u Kuchyňky. Mineme »zemědělku« a cestou na sever dojdeme k novému domovu důchodců na Koutkově ulici. Odtud sejdeme na Táborskou ulici, která nás dovede až k novému hřbitovu, ten za těch pětadvacet let získal své kouzlo, neníť to jen místo, kde se bez větších překážek prohání vítr. Už od hřbitova vidíme největší třebíčské sídelní středisko – novodvorský Hájek.Trasa cesty kolem Třebíče (39,57 kB).

Od hřbitova vykročíme na východ. Cestou uvidíme další ukázky nové dechberoucí architektury. Kolem krabicově působící třebíčské střední »techniky« a dukovanského sportoviště dojdeme k pekárně a poměrně novému, východnímu silničnímu okruhu (obchvatem to nazvat nelze). Příznivé je, že v souvislosti s jeho výstavbou se myslelo i na chodce a na zeleň. Podél nové silnice kolem »Šibenice« a samotného domu svéhlavého Třebíčana projdeme pod mostem vedoucím na další část rozrůstajícího se Nového Města a dokráčíme na ulici Brněnskou. Třebaže se stala silnicí vedlejší, ruch na ní je nadále značný; můžeť za to především další obchodní dům: Kaufland.

Podaří-li se nám překonat rušný dopravní uzel a po mostě přejít řeku, můžeme zamířit do Lorenzových sadů. Projdouce jimi, vyjdeme v Průmyslové čtvrti. Tam přeběhneme další rušnou silnici. Ohlédnouce se dolů, na sever, zamáčkneme slzu, která se nám uronila z neštěstí, které postihlo tuším první třebíčský velkoplošný obchodní dům, jemuž někteří starší lidé říkali: »majndl« (Julius Meinl). Nedaleko od nás je průmyslová zóna, v níž doufají ti, kteří možná poněkud opomíjejí skutečnost, že moderní společnost je více živa službami a informacemi než hmotnou výrobou.

Půjdeme-li dál na západ, dostaneme se do Domků. I zde nemůžu neupozornit na další objekt, který trvale po dvanáct hodin denně přitahuje hejna aut a houfy lidí: Hypernovu (bývalou Primu, jak ještě tu a tam žije v ústech lidu). Přímou cestou můžeme dojít ke Kostlíčku a odtamtud »Libušákem« až do Boroviny. Cestou naše srdce zjihne, vidouc poloopuštěné objekty borovinské továrny. A celkem nedaleko od ní jsme svou třináctikilometrovou cestu začali.

[1] Abychom však byli spravedliví: když první z těchto »obchoďáků« v osmdesátých letech 20. století otvírali, byl to pro Třebíčany opravdový svátek.

VI.

Další, Skutilův příspěvek jedná o pravěku Třebíčska.

VII.

V sedmém příspěvku se dozvíme o historii třebíčského městského muzea, a dokonce nahlédneme do jeho jednotlivých »světnic«. Třebíčské muzeum tehdy nesídlilo v zámku, nýbrž na Karlově náměstí.

VIII.

Sovova Lidová mluva na Třebíčsku mile potěší všechny ty, kteří nemají jazyk jen jako nástroj, ale také o něm přemýšlejí a neuzavírají své uši a svou mysl tomu, jak se mluví tam nebo onde. Dozvíme se, jak se tu ještě před dvěma třemi pokoleními hovořilo více hanácky a méně »obecně česky«. Přitom se jistě neubráníme úsměvu, ovšem nutno říci – s jednou výhradou: i nám se jednou naši prapotomci budou možná smát.

Z dnešního pohledu, třebaže je tlak médií a vůbec kultury přející mnohem více obecné češtině (rozuměj: neformální, neuhlazené češtině ze středních Čech) velmi silný, stále tu v řeči zachováváme nemálo jevů, které nás spojují s východní polovinou českého území. Jazykový útvar, jímž se všedně, zejména v rodině a s přáteli a známými dorozumíváme, nám dává celkem bezpečně rozeznat našince od »těch cizích« i od »odrodilců« (bohužel často mezi inteligencí[2] a v jednotlivostech i mezi náctiletými) a pomáhá nám odpoutat se od oné jednostejné »televizní a písničkové« mluvy. Také na tom, jak mluvíme, závisí naše svébytnost. – – – Dost však úvodu! Zde jsme:

»Já uš nechcu! – Voni taky chcou furt jenom samý peníze.« Spisovně by se řeklo: nechci, nechtějí. Obecně česky: nechci, nechtěj.

»Vidim, že chcou jest, vidim, jak prosijou, jenže voni nevijou, jak nás bolijou záda!« Slovesa vzorů prosí, trpí, sází časujeme trochu odlišněji než spisovný jazyk i obecná čeština; ležérně hovořící Čech pak říká: voni prosej, nevěděj, záda děsně bolej... Vnímavějším Čechům z království přímo »joukáme«, protože vedle uvedené třídy sloves »joukáme« též u sloves vzorů kryje, kupuje, tj. děkuju, děkujou (tyto tvary jsou však už spisovné, byť jen hovorové); na oplátku zase oni o to víc »ejkají«: »Voni cejtěj velkej chlat s toho vozejku.«

»Ty seš teda fakt borec! – A nejseš padlej na hlavu? – Tys tam nešla? Co žes tam nešla? Pročs odešel dříf? Udělals tu skoušku? Ten sešits našla?« Jak je zřejmo, šetříme slovy. Rodilí mluvčí (myslím ty, jejichž předci tu žijí už po několik generací) u nás »jsi« takřka neříkají. Zní nám to knižně, strojeně, kdežto seš a příklonné -s jsou živé a produktivní, ba dokonce už po několik desetiletí i spisovné (pominu-li dosud neuznaný typ ten dopiss skartoval? a seš). A tak pozor na hloupý Word, který nás v této souvislosti nutí být upovídanější, než je třeba.

»Nehledáš tohle pyžamo? – Ukaš, dej mi je! – A to tílko? – Dej je sem! – Zases přijel na kole? – Když já je mám tak rád!« Už dlouho je v tomto použití na postupu univerzální ho, přesto se u nás stále ještě drží starší je. – »To je Ščabajzna! – Nechceš ščávu?« První je častější, druhé je už příznakové (užijeme např. z žertu).

»Šla bys do kina? Já bych tam tak rád šel s tebou...« Zde nehledejte žádnou zvláštnost; zde není o nářečí (nebo interdialektu) ani vidu, ani slechu. Spíše zde obraťte pozornost k obecné češtině, z které se často ozývá šla bysi do kina? já bysem tak chtěl! (někdy psáno rádoby spisovně: šla by jsi, já by jsem). V jedné věci jsme však už dávno slevili: my bysme, kdybysme...; slýchat však je i poněkud hybridní bychme, abychme atd.

»Já sem to věděla, žes kecal! – Došli jsme tam, a řeknu ti, byli sme tak unavení...« Zde je zase obecná čeština stručnější; říkáť častěji: já to věděla! – došli jsme tam, a řeknu ti, my byli tak unavení; dokonce se z toho někdy zdá, že ráda vyzvihuje podmět (já, my).

»Tys do něj hypl, ašs ho zhodil! – To ti bylo zhledání! – Na schledanou! – Semlelo se to ve federálním zhromáždění.« Je to celkem zajímavé, protože Sova uvádí, že se zde dříve vyslovovalo »české« sch-, dnes však většinově a ve shodě s »východním« územ říkáme zh-. Výjimkou je rozloučení: na schledanou, přesto ještě někdy zaslechneme i na zhledanou. Obě varianty výslovnosti jsou arci plně spisovné.

A dalo by se pokračovat, ale proč vám nenechat prostor k vlastním objevům?! Začít můžete např. s těmito útržky: »Co na ňu pořád tak spoliháš? – Přideš? – Ne, za chvilu uš musim jit spat.«

[2] Nebrojím zde proti spisovné češtině. Po vzoru velkého učitele Gebauera ji vidím spíše jako formální, sváteční kabát jazyka (tedy pro školu, úřady, veřejné proslovy, modlitbu...), a ne jako prostředek všedního obcování (v rodině, s kolegy...). Srov. také souvisící pojednání Miloše Dokulila.

IX.

Křesťanova stať Padesát let Husovy veřejné knihovny v Třebíči nás seznámí s nelehkými začátky předchůdkyně naší městské (a předtím okresní) knihovny.

X.

Desátý, Vaignerův příspěvek nás obšírně seznámí s tématikou třebíčské hudby, a to zhruba od poslední třetiny 19. století.

XI.

Chalupova stať o zemědělství otvírá část ekonomickou. Pojednává o živočišné i rostlinné výrobě. Postesknutí nad velkým suchem nám jistě připomene rok 2003.

XII.

Na Chalupovo zemědělství navazuje profesor Hošpes výkladem o zemědělském průmyslu v třebíčské oblasti. Mimo jiné se dozvíme i o tom, v které dědině se co zpracovávalo: kde měli škrobárnu, kde lihovar, kde pivovar...

XIII.

Donát pojednal o průmyslu, obchodu a živnostech, a to rovněž docela obšírně. Kéž by se našel někdo, kdo by podobným způsobem shrnul dnešní poměry třebíčského okresu, abychom se neomezili jen na konstatování, že Třebíč žije z Dukovan a ze státních (veřejných) peněz.

XIV.

Luňáčkovo pojednání o peněžnictví nás vyvede z blahého domnění, že vždy bylo tak snadné si půjčit (a třeba i bez ručitele, nebo po americku!). Dozvíme se i o starých kampeličkách, v nichž tehdy tak často neseděli lidé, kteří se nebáli užívat si na újmu (ba přímo na úkor) drobných střadatelů.

XV.

Koutkův vklad do sborníku jistě zaujme všechny rybáře. Nemělo by být zapomenuto, že to byli také rybáři, kdo se prali o tu část třebíčského životního prostředí, která přes zimu zamrzá tak, že na ní můžeme bruslit. V závěru nás seznámí s pozoruhodnými úlovky té doby; možná že mnohý z rybářů, u nichž se tato životní láska dědí z pokolení na pokolení, najde v přehledu svého prarodiče nebo rodiče.

XVI.

Jeden z výtečných článků je zařazen v samém závěru: Dvořákovo pozvání k toulkám Pojihlavím a Pooslavím. I on nás na krátko zavede do končin nyní zalitých vodami Dalešické přehrady, ale nejen tam. Pozve nás na několik výletů, z nichž dva neváhá nazvat přímo »pohádka«.


Mateřské stránky: Paběrky z HvB.

Valid HTML 4.01!