Miloš Dokulil: Važme si své rodné řeči, svého nářečí (1946)

Pro krásu této úvahy, pro její myšlenku a stále ještě i časovost vyjímám z úvodu knížky Jana Dokulila »Náš kraj v pověstech a lidovém vypravování« těchto několik odstavečků z pera dr. Miloše Dokulila:

Jedním z největších darů, které nám byly dány do vínku, je rodná řeč. Ona je ta, která nám otevřela hluboká tajemství řádu myšlení a souvislosti věcí, v ni se vtělily naše láska i bolest, radost i smutek, všechna naše zkušenost smyslů, rozumu i srdce; v rodné řeči je zaklet náš svět, náš život od kolébky po hrob.

Milujeme svou zemi, svou českou vlast, posvěcenou prací a krví nesčetných pokolení našeho rodu a není v ní místa, které by nebylo krásné; ale ze všech krajin nejvíce milujeme svůj rodný kraj, onen kout země s chalupami rozběhlými do stráně, s planou hrušní a šípkovým keřem na kamenité mezi, s vlajícími korouhvemi smrků nad zamyšleným rybníčkem, v němž se zrcadlí barevná večerní oblaka, s alejí jeřábů plazící se do kopce tam, kde na východním nebi se tmějí tři kamenné kříže. Kraj kamení, lesů, vod a oblohy, kraj zamlklý a přísný, ale důvěrný a milující, kraj, kde jsme po prvé uzřeli krásu stvoření, zjevenou nám v matčině úsměvu, kde jsme po prvé uslyšeli hlas matčin, zacvrlikání ptáka a šumění větru v jabloních...; a všechno to a ještě mnohem více se nám slilo v chorál rodné mluvy.

Je to náš rodný kraj, kraj našeho dětství, kam nepřestává ukazovat magnetická střelka naší lásky, i když se mezi něj a nás položily studené délky prostoru i času. A je to slovo první písně, kterou nás konejšila matka, slovo první modlitby, které nás učila, je to řeč našeho rodného kraje, která zůstává povždy rodným znamením našeho trpění i milování, která nás provází tu jako zvonící horská bystřina, tu jako hluboký, polozasutý ponorný proud v celém našem životě. A tak, i když si hluboce vážíme onoho kouzelného a velekněžského jazyka našeho umění slovesného, v nějž pokolení jazykových tvůrců snesla všechny krásy vyvážené ze studnic živých i dávno zasutých, chlouby nás všech, našeho českého jazyka spisovného, jazyka, který spojuje všechny nás českého rodu, který nás spojuje s pokoleními dávno mrtvými i těmi, která teprve přijdou po nás: naše nejbytostnější a nejživelnější láska náleží té řeči, jíž nás učila naše maminka, řeči našeho rodného kraje, nejvlastnější naší řeči mateřské.

Jak vás zahřeje v srdci, když vytrženi z živné půdy svého rodného kraje, přesazeni do tvrdé, necitelné dlažby velkého cizího města, zaslechnete zase jednou po dlouhém čase řeč svého kraje, řeč svého dětství! Jaké líbezné a jímavé kouzlo vás ovane, když z rozhlasového přijímače zazní naše horácká písnička, kterou zpívala naše nebožka maminka, dávno již spící svůj věčný sen na hřbitůvku pod lípami, písnička prostá a skromná, jak prostý a skromný je horácký kraj a člověk v něm. Jako byste se náhle ocitli v čistě vybíleném přístěnku tam u vás doma, kde to voní muškáty a božím dřevcem - anebo zase na výslunné mezi uprostřed kamenitých políček, a prudce na vás dechla mateřídouška...

Zůstáváme spjati po celý svůj život s krajem našeho zrození a s mluvou mateřskou. Ani tehdy, když se zpronevěříme svému synovství a zaprodáme za šalebné přísliby svou řeč, nevytrhneme jich nikdy zcela ze své bytosti. Jsou tam a působí v nás, předznamenávajíce každou naši myšlenku, každý náš čin.

Lidé se rodí a umírají. Řeč žije. Zůstává stále touž a přece je stále jiná, zrovna jako voda v potoce. Proměňuje se příroda, proměňuje se život a proměňuje se i řeč. Svět našich dědů a babiček zapadá nezadržitelně v moře času, který se nevrací. Technický pokrok překlenul dálky a vytvořil předpoklady k dorozumění mezi kmeny a národy, ale narušil spojení člověka se zemí, po níž chodí, připravil jej o uzemnění (mluveno s Jakubem Demlem), jehož potřebuje pro svůj růst stejně jako strom: vzal mu pevnou půdu pod nohama, vzal mu jistotu. S překotným přizpůsobováním venkova životuměstskému, s opouštěním zděděných tradic a forem životních upadá i původnost a čistota nářečí. Neboť »řeč je sama duše a kultura národa« (K. Čapek).

Nelze se stavět proti vývoji. Jestliže jednotlivé kraje naší vlasti nejsou již dnes svéprávnými celky jako dříve a nepřispívají-li již v té míře k národní tvorbě, zatím co stále více vzrůstá význam celků politických a stavovských, nemůže tato proměna zůstat bez odezvy v jazyce. Proti nářečím krajovým se uplatňují stále více nářečí vrstvová, společenská, rozmanité mluvy stavovské a odborné. Je jisté, že vývoj vede k vyrovnání mezi jednotlivými krajovými oblastmi, k stírání nářečních rozdílů zvláště výrazných. Nese to s sebou demokratizace spisovného jazyka, nový sloh životní, pronikající stále víc i do zapadlejších koutů naší vlasti. Zejména tisk a rozhlas mají lví podíl na tomto procesu.

Tento vývoj věcí nelze zvrátit, ale jako nedopustíme, aby se bezuzdný vodní živel vylil z břehů a strhal s sebou vše, co vytvořila za staletí lidská ruka, nýbrž jej spoutáme včas pevným řečištěm, tak musíme zvládnout a usměrnit proud vývoje, nemá-li nás oloupit o nejvyšší hodnoty naší vzdělanosti. Přirozenou ochrannou hrází proti nadměrným výbojům snahy sjednocovací a scelovací bude správní a kulturní decentralizace, kterou si náš osvobozený stát vytkl jako jeden ze svých úkolů, její provedení bude zárukou zdravé rovnováhy obou vývojových sil.

Jako však musíme zabránit stůj co stůj nezdravému útěku od hroudy, zradě na zděděné půdě, opouštění krásného a plného, třebas namáhavého života na venkově pro tělesné i duchovní živoření ve městě, tak je také naší povinností být na stráži, aby naše výrazná a jadrná nářečí nepadla za oběť zhoubnému vlivu bezbarvé a rozplizlé řeči kulturní periferie. Zde a nikoli v demokratizaci jazyka spisovného je nebezpečí, neboť tato neproduktivní odpadková kultura a řeč neúprosně rozleptávají jako rakovinná hlíza naši osobitou a tvořivou lidovou kulturu, naše lidová nářečí.

Nebylo by většího omylu, než kdybychom hleděli na nářečí jako na pokažený a znehodnocený jazyk spisovný. Podobně jako kroj, zvyky, lidová poezie a lidové umění je i nářečí věrným zrcadlem lidové duše, nejniternějším výrazem a znakem lidovosti a ryzí národnosti.

Važme si proto svého nářečí tak, jako si vážíme svého kraje a úctyhodných forem životních posvěcených věky, milujme je tak, jako milujeme svou rodnou matku a tak jako milujeme kraj svého zrození. Nestyďme se za ně, tak jako se nestydíme za víru svých otců, a neodkládejme je pro pochybnou eleganci jazykové konfekce městské periferie bez vlastních hodnot tvořivých.

Učme se jazyku spisovnému, tomuto obdivuhodnému nástroji vyšších forem myšlení a složitých pocitů životních, jazyku poezie a vědy a vůbec nejvyšších poloh života, učiňme jej poslem svých myšlenek a citů nejposvátnějších, ctěme však a chraňme i svou rodnou řeč, své rodné nářečí, nejryzejší výraz lidovosti v tom krásném a vznešeném smyslu slova, jež nám odhalila naše demokracie. Chraňme je jako svatý a krásný odkaz svých předků, pečujme o ně a zachovejme a odevzdejme je neporušené svým dětem.

Dáme jim v něm kus životní jistoty předků, dáme jim sebe sama.

(Jan Dokulil: Náš kraj v pověstech a lidovém vyprávění I., nakladatelství Trojan, 1991, ISBN 80-85249-13-8, str. 9–13; poprvé otištěno v časopise Horácko v roce 1946. – Zvýraznil VK.)

Mateřské stránky: Paběrky z HvB.

Valid HTML 4.01!