Hádání lingvisty s právníkem

Monolog právníka-lingvisty

Patříte k těm, jimž aspoň trošku záleží na naší mateřštině? Taky vás mrzí, jak se nad vytknutými jazykovými poklesky bohorovně mává rukou? Jak se náš jazyk – svými možnostmi stále ještě mocný a košatý – stává plošším a chudším? Jak mnoho našich škol, kde se vyučuje českému jazyku, nedokáže naučit své žáky ani tak základní věci, jako je interpunkce, náležité tvary podmiňovacího způsobu...; přitom stejné školy nutí své žáky biflovat se dějiny literatury...? Je však dosud ještě dost kvalitních škol s dobrými vyučujícími, takovými, kteří dokáží dát svým žákům pevné jazykové základy, pomoci vypěstovat jim cit pro jazyk. Ale ani tito mladí absolventi a jejich čeština (a snad též slovenština) nemají vyhráno, zejména ne tehdy, vedou-li jejich kroky do oblasti práva.

Byl to moudrý muž, kdo řekl, že věnuje-li se člověk četbě knih jen jednoho oboru, žánru, chcete-li, jeho jazyková stránka krní; v době televize tato slova platí dvojnásob. A u juristů – trojnásob!

Ptáte se proč? Protože nová, současná právnická čeština už zdaleka není tak jadrná, výstižná a vůbec svá, jako bývala za časů Viktorina Kornela ze Všehrd, Brikcího, Ondřeje z Dubé a dalších našich středověkých předchůdců. Snad nejvíce zpustla, když přestala být úřední řečí, zkrátka když byla nahrazena němčinou. Vývoj právní vědy ani jazyků, v nichž byl zachycován, se nezastavil. Proces přirozeného vývoje českého názvosloví a odborného jazyka vůbec byl na dlouho dobu přerušen. To vše musela čeština dohánět; a dohání doposud, stejně jako celá česká společnost jde stále vpřed.

Problém je v tom, že si stále neseme s sebou jakýsi kříž oněch neblahých časů; tak jako se rodil náš nezávislý stát v 18. roce minulého století, zdědili jsme právnickou (a vůbec odbornou) masu navyklou podstatným dílem myslet po německu. Nejde jen o známé odlitky německých slov a výrazů jako např. jednat se o něco (es handelt sich um etwas), ohledně (hinsichtlich), dotyčný (berührbar), odviset od (abhängen von etwas), sestávat (bestehen), předemřít (vorsterben)..., nýbrž i o skladbu – zdědili jsme »dar«, umět skládat sáhodlouhé, všelijak šroubované věty, v nichž se pro češtinu a jiné slovanské jazyky typická slovesa krčí v koutku. Od našich předchůdců jsme se naučili nechodit přímo na věc: už málokdy řekneme, že »A je B« (např. vydržení je forma nabytí vlastnictví), naopak – po našem je to takto: »Pokud jde o A, jedná se o B« (tedy: pokud jde o vydržení, jedná se o formu nabytí vlastnictví). Velmi dobře se do němčiny překládají naše věty s nepřirozeným užíváním ukazovacích zájmen (dieser, derselbe); ukázka z práce mého kolegy S. P.:

Můj klient a já důrazně odmítáme odmítnutí naší žaloby okresním soudem v Jablonci nad Nisou s tím, že tato je plně v souladu s občanským soudním řádem předepsanými nezbytnými náležitostmi...

Dalo by se pokračovat. Je pravda, že se od časů první republiky mnoho podobných cizomluvů podařilo vymýtit, citované jádro však zůstává; my – právníci – se ho totiž nevzdáme! Nemůžeme: jazykový cit nemáme dostatečně pevný, není téměř kde jej trénovat, posilovat. Skripta a jiné odborné prameny také psali lidé jako my... Nemůžu však pominout asi ten nejpodstatnější činitel – totiž přirozený lidský sklon k napodobování, pro řeč tolik typický. Právě sem spadá přehršel oněch ohyzdných obratů typu »Je/Není pravdou, že...«, »Pravdou je« (a podobně: otázkou, faktem, skutečností, škodou...).

Dal bych ruku do ohně za to, že lidi, kteří tímto způsobem mluví (a píšou), jejich matka takto mluvit neučila – a jak před dlouhými lety trefně napsala Naše řeč: ani oni by takto se svou matkou nemluvili, podobně jako by nikdy v obchodě neřekli, že to a to zboží je šuntem, že ten a ten člověk je volem; že je rozdílem, když někdo dostane ze zkoušky A a někdo C atd. I zde máme my, juristé, máslo na hlavě; úryvek z Naší řeč, ročník 1930, str. 43:

NENÍ PRAVDOU, ŽE... Tak začínávají právnické opravy novinářských zpráv. Lidé, kteří se snaží mluviti ,správně`, říkají tak také, třebas na př. i ve větě kladné, »to je pravdou« a pod. Čechovi, který si zachoval po předcích trochu jazykového citu, je to všecko protivné; řekne »(to) není pravda« »(to) je pravda« a pod.

Běda nám! Kéž bychom si včas uvědomili – ale nejen my – že čeština není jen nástrojem naší práce, nýbrž že je to i součást kulturního dědictví našeho národa, snad přímo ta nejcennější! Nebo snad opět potřebujeme útlak, bídu, strach o holou existenci národa, ne-li o sebe samé, abychom si našeho dědictví náležitě vážili?

Obhajoba skalního právníka

Využívám ustanovení § 10 tiskového zákona o právu na odpověď! Zapomeňte na to, co vám ten zápecnický, filologický týpek cestou jeho článku namlouval, a poslechněte si moji obhajobu, obhajobu... Taky hezké slovo, když jsme ho před dlouhou řadou let tvořili jako rýmovačku na žalobu a taky jako náhradu opotřebovaných slov »obrana, obhajování«, taky filologové remcali. Prý že je toto utvořené chybně, že by jsme pak mohli říkat i nakupoba. Hehe, kdo vyhrál? My!

Můj čas jsou prostředky, ale i tak musím proti jeho výtkám položit několik protiargumentů. Alespoň vůči některým. Začal bych tou výukou na škole. Nevím, co může mít proti stávajícímu systému? Mluvit už přeci umíme z domova, proto se ptám, co by se chtěl, pochopitelně kromě naprosté nezbytnosti naučit se psát, učit? A ta literatura? To biflování spisovatelů a jejich bibliografie je přeci super pomůcka pro naučení se učit nazpaměť, pro získání návyku k nazpaměťnému učení, eventuelně i pro bezprostřední pomáhání ke zvětšování paměťové kapacity našich mozků. Toto nám pak moc pomáhá pamatovat si čísla zákonů, paragrafů a tak...

Pche. Říkal mi, že se často vyjadřujeme v nepřehledných, zašmodrchaných větách, nezřídka zbytečně dlouhých. Zase je vedle. Nechápe ten záměr, protože lidi, kteří za námi přijdou s nějakým problémem, se kterým potřebují pomoci, od nás čekají výkon, zjistili jsme totiž, že chtějí vidět, že svoje prostředky nevynaložili pouze za pár větiček, které by jinak stačily. Potřebujeme se vyjadřovat odlišně, nejlépe jim, těm smrtelníkům, nesrozumitelně. Takhle mají z práva, a tím i z nás respekt. A my máme kšefty. Prostředky se jenom sypou.

Oháněl se jakousi tradicí – to my máme taky tradici – právničtinu přebíráme od starších a snažíme se ji různými zvláštnostmi obohacovat. Takovými zvláštnostmi byly i ty předmětné, dotyčné germanismy nebo co; dokonale se nám hodily. Čert vem, že je stvořili špatní překladatelé, nám pomohly – mohli jsme z a do němčiny překládat slovo od slova. Úplná pohoda. Uspořili jsme celou řadu hodin za měsíc. Přirozeně, že by jsme neměnili!

Chichi, znova se musím smát. Vytahuje na nás nějaké citace. Taky by jsem mohl citovat, z našich spisů, z protokolů, z různých formulářových vzorů (některá nakladatelství nám tyto i tisknou!), ale nebudu ho zbytečně drážit.

A pokud se jedná o ty obraty »Není pravdou, že...« atd., tyto přímo miluji. Přiložili jsme ruku k dílu a podařilo se nám přesvědčit lidi, že my víme, co je pravdou, lidi si už nepřitakávají: bylo to pravda, je to pravda, kde je »pravda« příslovcem, teď už ten ideální fakt neberou tak vážně. Nyní je něco pravdou, zítra to už pravdou být nemusí – mohli jsme se přeci mýlit! Mýlení je lidské. Navíc, kdo ví, co je pravda...? Že je něco pravdou si můžu myslet já, a moje kolegyně v kanceláři taky může bejt o té svojí pravdě přesvědčenou. Každý budeme mít svoji pravdu bez toho, že by jsme tušili, že opak je pravdou. Nebo opakem je pravdou? To zní lépe, takhle se ještě nemluví.

Zkrátka vám povídám: pískejte na toho filologa, vždycky se nějak domluvíme, odvisí to pouze od naší vůle.

S. P.

$Id: je_pravdou.html,v 3.2 2004/02/14 22:29:45 vit Exp $