Česká republika versus Česko

Česká republika versus Česko. Prostě mi to nedá. I já se k tomuto tématu musím krátce vyjádřit. V posledním roce jsem totiž zaznamenal opravdovou ofenzivu tvaru Česko, a to především ze sdělovacích prostředků, až mám pocit, že se naše novinářstvo – nebo alespoň jeho velká část – dohodla, že začnou razantně tento jednoslovný výraz prosazovat s tím, že lid si zvykne. (Květen 2003.)

V dalších odstavečcích se zamýšlím nad slůvkem Česko poněkud hlouběji. Zde je oněch několik úvah...

Česko odrazem polistopadových změn?

Slůvko Česko velmi dobře odráží změnu společenského klimatu po listopadové revoluci. Česká republika, ještě s přívlastkem socialistická, vznikla k 1. lednu 1969 federalizací Československa. V době nesvobody zřejmě čas nebo prostor na papíře nebyl tak drahý nebo naše novinářstvo neunavovalo vyslovovat celý název republiky. Anebo se novináři prostě jen báli se odlišovat. Tak byla v tištěné podobě ponejvíce užívána zkratka »ČSR«, ačkoliv již tehdy se o slovu Česko debatovalo (a nebylo to v naší historii poprvé).

Po revoluci vypadlo slovo »socialistická« z názvu státu, a tak jsme získali zkratku ČR. Česko začalo pronikat do tisku, kam má paměť sahá, až po rozpadu Československa. Jednou z prvních vlaštovek byl Kapesní atlas světa z r. 1994 od Kartografie. Opravdový boom Česko v médiích zažívá až zhruba od roku 2002. Tu a tam jej člověk zaslechne již i na ulici (ti lidé také často pochytili i ohyzdné »je pravdou, že«), přičemž mívá mluvčí kujónský nebo zkoumavý pohled.

Česko dítkem snahy o korektnost?

Česko bude také tak trochu dítkem snahy o tzv. korektnost; právě jí toto slůvko celé měsíce ve svém dnes už legendárním pořadu Volejte řediteli obhajoval dr. Železný. Odmítal lidové označené Čechy pro celou republiku s tím, že »to bychom si dali, jak by k tomu přišli Moravané a Slezané?!« Česko je škatulka, kam se vejdou všechny naše historické země.

To vše je ovšem pravda. Ale: není to tak trochu bouře ve sklenici vody? Kolik z nás se dnes považuje za zvláštní Moravany, Slezany? Mnohem více jsme přece občané ČR, a hned lze dodat: z Moravy. Kolik z nás má vůbec jasno, kde leží zemské hranice? »Vysočina? To jsou ještě Čechy, ne?«

Osobně bych neměl strach ani z toho Čechy pro celé území státu; má sice historicky přesný význam, ale jazyk se holt mění. Ono český je zjednodušené slovo češský a to od slova Čech. Dříve se taky jistě týkalo jen Čechů, a ne Moravanů. Rozšíření významu i na Moravu se možná i tehdy pár pravým Moravanům nelíbilo, ale to je život, Čechů bylo zkrátka více. Lidé tak prostě mysleli a hovořili, a tak má dnes slovo »Čech« a »český« vlastně dvojí význam: obyvatele České republiky a tzv. Čecha z království. Místo poněkud matoucího »východní Čechy« by se říkalo přesné »v kraji královéhradeckém, pardubickém...«, přesně podle samosprávného členění území.

Jinak je samozřejmě snaha o udržování přesných významových rozdílů slov velmi chvályhodná, i já jsem vždy pro, ale podle mé zkušenosti jde jazyk opačným směrem: ke zjednodušování a stírání starých rozdílů (typicky: sám × samotný, vůči × proti, kvůli × pro, vinou × díky...).

Česko jako příspěvek stylistické rozmanitosti

Dále mě napadá, že určitě ne vždy musí být pisatel Česka člověk, který si libuje v novotách, v módě nebo který rád vyhledává spory a polemiku. Česko tak je prostě pro mnoho autorů pouhým slovem zpestřujícím jejich slovník, a ne dítětem, které je třeba úzkostlivě chránit, nebo zmetkem, který je třeba shodit ze skály.

Česko satisfakcí geografům a historikům

Je to několik let, co se naši geografové ozývali proti tomu, když novináři v médiích označovali území Českomoravské vrchoviny mezi lidmi zažitým slovem »Vysočina«. »To není žádná vysočina! Vysočinu najdete třeba v Africe, ale ne v naší republice!«

Jak asi museli geografové trpět, když byl ústavní zákon o zřízení vyšších územně samosprávných celků novelizován; tehdy byl Jihlavský kraj přejmenován na »Vysočinu«.

A tak zase jednou zvítězili »nevzdělaní« politici: prosadili lidový název »Vysočina« do zákona! Musíme se dát dohromady a ubránit aspoň to polomrtvě porozené »Česko«. Ještě je čas! (Únor 2004.)

Česko historicky indiferentní

Českem lze nazvat naše území kdykoliv v jeho historii, ať už jsme byli slovanskou říší, královstvím nebo republikou. S tímto názorem se také lze setkat a je – nutno říci – do určité míry oprávněný. »Názvem státu tak neomezujeme naši státnost na posledních třicet let.« Česko – to je i stát Přemyslovců!

Ono jde tak trochu i o vzdělání: když se řekne Francie, měly by se nám vybavit i její keltské kořeny, když se řekne Spojené státy americké, nemůžeme pominout ani indiánské civilizace... Když se řekne Itálie: kde je Římská říše? Španělsko: maurské emiráty? A tak když se řekne »Česká republika«, vzdělanému člověku se vybaví i její středověk, novověk... Však se svých tradic dovolává hned v preambuli Ústavy. (Únor 2004.)

Koho volíš? »Česko«, nebo seš republikán?

Jak často a hluboko se dokáže naše společnost rozdělit; stačí k tomu schvalování činů vrahounů z al-Kaidy, zápasy obou pražských »S«, hodačovci a vzbouřenci, klausovci a havlovci... Podobným jablkem sváru se stalo »Česko«. Je mnoho jeho obhajovatelů, i mnoho jeho odpůrců.

Tak trochu mám pocit, že zatímco v devadesátých letech byli agresivnější odpůrci »Česka«, nyní to začíná být naopak. Možná to ale bude i tím, že naše tištěná i elektronická média jsou už takřka úplně »počeskována«. Jsou mezi námi lidé, kteří úzkostlivě sledují, zda ten který novinář píše správně, zda náhodou nevypsal názvy všech českých zemí místo »přece tak pohodlného Česka« nebo zda nepoužil to vulgární »Čechy«. Nejednou se mi při sledování televize zdálo, jak si naši hlasatelé, moderátoři a další novináři dávají setsakramentsky pozor na to, jak vlastně název naší země vyjadřují. Jako kdyby byla jen jedna jediná pravda, jako by byl jen jeden jediný způsob, jak se vyjádřit... (Únor 2004.)

Závěr – volání po svobodě

Važme si svobody, která dala tomuto slovu a jiným novým slovům možnost vzniknout a žít; stejně tak nechme svobodu myšlení a projevu těm, jejichž jazykovému citu se Česko líbí, ale současně nikoho nepřesvědčujme, že bez užívání slova Česko je staromódní, zpátečnický či kdovíco ještě. Buďme rádi, že je čeština tak bohatá – a plodná.

A... vyznání autora tohoto zamyšlení

Na samý závěr se přiznám, proč se s oním pětipísmenným slovem jen tak nesžiju: jako slovo středního rodu je totiž bezpohlavní. Když se řekne Česká republika, člověk v tom sousloví hned slyší ženský živel. Je to dáma, které se sluší vážit si jí, projevovat jí úctu i milovat ji. Bezpohlavní Česko nám náš stát může leda odcizit. (Květen 2003.)

Poznámka: Blíže neoznačené odstavečky jsou ze září 2003.

$Id: cr_vs_cesko.html,v 3.5 2004/02/14 22:29:45 vit Exp $