Stalinova smrticí železnice vedoucí nikam

Dobová fotografie žen stavějících železniční trať

V ruské Arktidě leží skryta nedokončená železnice, kterou stavěli vězni Stalinových gulagů. Po desítky let o ní nikdo nemluvil. O příběhu tisíců lidí, kteří zde při její stavbě trpěli, promlouvá jedna z žen. A mluví se i tom, že by se opuštěná trať znovu přivedla k životu.

Jsme po pás v závějích, do tváře mě štípe vítr, ale Ljudmila Lipatovová, statná sedmdesátnice, jako by si toho ani nevšímala a podává mi lopatu.

„Jsme na místě,“ říká. „Začněme kopat!“

Paní Ljudmila s lopatou na sníh

Za chvíli moje lopata narazila na cosi kovového. Odklízíme sníh a zkoumáme rezavé kolejnice. Na boku jedné z nich si všímám nějakého nápisu: je to akronym ZIS následovaný slovy Zavod Imeni Stalina, továrny pojmenované po Josefu Stalinovi.

Jsme v tuctové čtvrti na předměstí Salechardu, hlavního města Jamalskoněneckého autonomního okruhu. Město bylo založeno v roce 1595 jako kozácká a misionářská stanice; náleží k vůbec nejstarším na ruském dálném severu. Kromě finského města Rovaniemi je jediným městem světa položeným na polárním kruhu. Městské muzeum slibuje 10 000 let staré, chlupaté mamutí mládě, přezdívané Ljuba. Psalo se o ní po celém světě, když ji v roce 2007 objevil kočovný pastevec sobů. Salechard je však znám ještě z jiného důvodu – pro svou minulost spojenou s Gulagem.

Společně s Ljudmilou jsme odkryly malinkou část jednoho ze Stalinových nejkrutějších a nejvíce ambiciózních projektů – Transpolární magistrály. Ta podle plánu měla spojit východní a západní části Sibiře, a to 1609 kilometrů dlouhou tratí, táhnoucí se z města Inta v Autonomní republice Komi přes Salechard do Igarky na řece Jeniseji.

Zobrazení železniční trati na mapě

Práce na západní části začaly na začátku 40. let, v Salechardu samém až po skončení druhé světové války. Pracovní silou byli takřka výhradě „nepřátelé lidu“ – vězňové odsouzení z „politických“ důvodů. Pro stavbu tratě zvlášť byly zřízeny gulagy 501 a 503 a každých 10--12 kilometrů podél trati byly tábory. Vězni si postavili vlastní dřevěné ubikace, avšak ti méně šťastní z čelních jednotek museli hledat útočiště ve stanech.

„Možná si myslíte, že je zima, ale je jaro,“ říká Ljudmila. „V zimě teploty klesají pod minus 50 stupňů Celsia. Jen si představte v tom pracovat. A v létě to hrozné horko, moskyti.“

Někteří strážní používali hmyz k nelítostnému trestání.

Dnešní stav trati: pokroucené kolejnice, zetlelé pražce

„Vězně pro moskyty svlékli a svázali a to bylo bylo horší než jakýkoliv jiný nástroj mučení.“

Ljudmila dodala, že jeden mladý muž, otročící na stavbě železnice pro svou politicky nevhodnou básnickou tvorbu, byl svlečen do naha a takto trýzněn, když odmítl říci jména vězňů, kteří uprchli.

Jedna 16letá dívka, jejíž matka zemřela a jejíž otec se vrátil zraněný z fronty, zoufale potřebovala jídlo pro své čtyři sourozence. Když ji chytili při krádeži poloviny pytle červené řepy, také ji poslali stavět železnici.

„Za tento údajný politický zločin dostala 10 let tvrdé práce,“ vysvětluje Ljudmila, „ale co to mělo společného s politikou?“

Naděžda Kukušina, stará fotografie spoluvězeňkyně paní Ljudmily

Ljudmila má mnoho takovýchto příběhů. V salechardském muzeu, v němž pracovala jako ředitelka a nyní jako výzkumný pracovník v důchodu, mi ukazuje obrázek mladé ženy s dolíčky na tváři a kudrnatými hnědými vlasy.

Naděžda Kukušina byla účetní ve státním podniku na Ukrajině. Byla obžalována ze zpronevěry a poslána pracovat na stavbě železnice, když se do podnikového trezoru dostala krysa a sežvýkala několik bankovek.

Jiní vězni si již prošli německými zajateckými tábory. Když se případně vrátili domů do Sovětského svazu, úřady je označily za zrádce a poslaly je do Arktidy.

Podle některých odhadů otročilo na stavbě dráhy 300 000 vězňů a bezmála třetina z nich zahynula.

Ljudmila ale říká, že skutečný počet obětí ani přesný počet táborů a vězňů není znám, protože se o tom nevedly přesné záznamy.

Stará rezavá lokomotiva na opuštěné trati

Do roku 1953, když Stalin zemřel, bylo postaveno přes 600 km, avšak trať nebyla nikdy dokončena. Sovětský vůdce za dob studené války Nikita Chruščov přenesl odpovědnost za stavbu z ministerstva vnitra na ministerstvo dopravy, ale to nemělo dostatek peněz a pracovních sil na projektu pokračovat.

Koleje se ponořily zpátky do tundry. Trať nikam i se svou cenou na lidských životech se stala známou jako Mrtvá trať. Po desetiletí nikdo o strašidelně působících ubikacích nebo rezavějících železničních vozech mnoho nemluvil.

Ljudmila kdysi pomáhala vykopávat jiné mamutí mládě zachované v permafrostu, po pádu Sovětského svazu však začala provádět vykopávky v mnohem bližší minulosti kraje. S pomocí některých dalších místních historiků a dobrovolníků začala sbírat dopisy, fotografie i ústní svědectví těch, kdo stavění železnice přežili.

Mládě mamuta z permafrostu

Nedaleko modernistické plastiky označující 66. rovnoběžku stojí jiný památník – parní lokomotiva na podstavci. Připevněná pamětní deska praví, že trať byla pokládána nemilosrdně, na konci světa, mezi roku 1947–1953 a že její oběti nebudou nikdy zapomenuty.

V Salechardu stále bydlí lidé spojení s pracovními tábory, ať už to jsou správcové nebo strážní, či vězni. Ljudmila říká, že některými strážci byli odvedenci, kteří stejně jako vězni neměli na výběr, kam budou poslání pracovat. „Samozřejmě že tam byli také sadisti, ale také tam byli normální a slušní strážní,“ říká. „Někteří vězňům v létě umožňovali, aby si o přestávce našli nějaké houby nebo si kvůli vitamínům pro zimní měsíce natrhali nějaké lesní plody.

Ljudmila vzdychne a čistí své brýle: „Bylo samozřejmě špatné budovat trať pomocí práce otroků, avšak pokud jednou tuto práci začali a bylo to s tolika lidskými oběťmi, myslím si, že ukončit tento projekt je také trestným činem. Vedla jsem exkurze a povídala lidem o tom, co se dálo. Jeden muž, sám bývalý vězeň, se sem zvlášť vypravil na výlet a rozplakal se, když viděl rezavé lokomotivy a staré koleje,“ dodává. „Mnozí vězni věřili, že slouží užitečné a nezbytné věci, a nakonec to všechno vzalo za své. Trhá to srdce.“

Musela jsem stihnout letadlo ze Salechardu do Nového Urengoje, mého dalšího místa dále na východě, neboť není jiné možnosti, jak se tam dostat.

Jak se v současnosti posunuly hranice ruské energie k severu, stal se rozvoj Arktidy pro Kreml jednou z priorit. Dnes existují plány na znovuvybudování železnice a již započaly práce na souběžné silnici, která má spojovat Salechard s městy Nadymem a Novým Urengojem a odtud se zbytkem Ruska.

Téměř 60 let poté, co byly práce zastaveny, dostává železnice kostí naději na nový život.

Archivní fotografie použity s povolením I. S. Šemanského z Jamalskoněneckého krajského muzea a z archivu Ljudmily Lipatovové.

Mateřské stránky: Paběrky z HvB.

Valid HTML 4.01 Strict