E. Luňáček
Peněžnictví

Dne 27. února 1851 narodil se v Třebíči v ulici na Horce č. 93 hospodářskému úředníku na valdšťýnském panství, Antonínu Bráfovi, syn Albín, pozdější národohospodářský vůdce českého národa. Dr. Albín Bráf první postavil vedle obrození kulturního a politického problém obrození hospodářského, problém hospodářského nacionalismu.

Dr. A. Bráf, poslanec, přísedící zem. výboru českého a ministr, vzdělával lid, byl iniciátorem, spolutvůrcem a poradcem, jedním z nejmohutnějších činitelů, který své doby spoluurčoval vývoj našich poměrů sociálních a hospodářských, našeho peněžnictví a hlavně záloženství.

Byl duševním otcem Zemské banky české, zakladatelem Národohospodářského ústavu při České akademii, Zemských úvěrových fondů českých – malorolnického a maloživnostenského – Zemského pojišťovacího fondu – předchůdce to sociálních pojišťoven – Zemské statistické kanceláře a okresních zprostředkovatelen práce. Vedle vší své plodné činnosti zasáhl blahodárně do obchodního a zemědělského školství.

Na jeho rodném domku jest zasazena pamětní deska, obchodní akademie jest označena jeho jménem, ukazujíc na jeho zásluhy o tento obor školství; při ní podpůrný fond Bráfův připomíná jeho péči o studující mládež. Město samo nazvalo po něm svou nejvýstavnější ulici.

Považuji za svou povinnost zmíniti se na tomto místě o slavném rodáku, jenž svou činností mocně zasáhl do vývoje českého peněžnictví.

Letošní jubilejní oslavy jako významný mezník vybízejí nás, abychom se rozhlédli, zda a co vykonaly naše peněžní ústavy a do jaké míry splnily svá poslání, k nimž byly určeny, a abychom na podkladě tohoto poznání uvažovali, jakým směrem by měla jíti jejich činnost, aby nejen jejich vzrůst byl zajištěn, nýbrž aby byly splněny i jejich národohospodářské úkoly pro celý kraj jihozápadní Moravy, jejíž metropolí jest Třebíč.

Počátky peněžnictví města Třebíče a okolí souvisí s počátky a vývojem českého peněžnictví vůbec.

Spořitelna, záložny a kampeličky soudního okresu třebíčského jsou, nehledě ke kontribučenským fondům, historickým a hospodářským zrcadlem kraje, jsou výrazem jeho konjunkturních období. Tyto lidové peněžní ústavy, podporující drobné střádání, přispěly valnou měrou k hospodářskému osamostatnění českého venkova a k národnímu probuzení města.

Nejstarší z nich vznikly počátkem druhé polovice minulého století. Veliká potřeba úvěru a tísnívá nouze o něj v letech padesátých až sedmdesátých byla vyvolána řadou příčin, z nichž prvou a hlavní bylo, jakožto důsledek zrušení roboty, vysazení pozemkových břemen, jež vyžadovalo značných částek.

Bývalé vrchnosti užily peněz takto nabytých namnoze k investicím na velkostatcích a k intenzivnějšímu a racionálnějšímu hospodaření. Též sedláci byli nuceni konkurencí velkostatků a zemí zámořských přejíti k intenzivnějšímu hospodaření. I otřesené finance státní vyžadovaly mnoho peněz. To všechno způsobilo velikou tíseň peněžní a naprostý nedostatek úvěru na venkově. Průmysl a obchod (nalézající se v rukou německých) v té době utěšeně vzkvétající zásluhou vzmáhajícího se světového obchodu, si snáze mohl opatřiti úvěr, byť i drahý. Ten však nebyl přístupný širokým kruhům zemědělským a českému živnostnictvu.

Za této kruté tísně peněžní nebylo tu dostatečných organizací úvěrních. Sirotčí pokladny a kontribučenské fondy, do té doby hlavní zdroje úvěrní, naprosto nedostačovaly.

Kontribučenské fondy byly zřízeny patentem z r. 1748 a dekretem z r. 1788. Těmito nařízeními bylo zavedeno nucené odvádění obilí do společných sýpek, z nichž za tzv. náměrek bylo rozpůjčováno těm, kdož to potřebovali. Zbylé zásoby byly rozprodávány a výtěžky ukjádány do peněžní kontribuční kasy. V r. 1864 byly tyto fondy likvidovány a utvořeny z nich kontribučenské záložny, ponechané ve správě sedláků, které jsou tak naším nejstarším útvarem lidového peněžnictví a zároveň památkou na počátky selské svobody.

V Čechách byly r. 1882 zřízeny z kontribučenských fondů okresní hospodářské záložny. Morava, která do toho roku měla lepší organizaci než Čechy, opominula přizpůsobiti fondy a záložny kontribučenské novým poměrům správním a tak se stalo, že kapitály jejich nemohly tak úspěšně pracovat, jak tomu bylo v Čechách. Obvody kontribučenských fondů ztotožňují se s obvody panství, poněvadž v době zřizování kontribučenských fondů v 18. století bylo nejnižší jednotkou veřejné správy panství. Naproti tomu dnes je nejnižší jednotkou státní organizace soudní okres; jest tedy jen důsledné, mění-li se obvody kontribučenských záložen podle nových organizačních jednotek, jak, tomu jest ponejvíce v Čechách.

Zákon z r. 1888 dovoluje větším záložnám kontribučenským přijímati vklady, kterážto okolnost přispěla značně k rozvoji jejich činnosti.

V připojené tabulce jest uveden stav kontribučenských záložen soudního okresu třebíčského k 31. prosinci 1933.

(Tabulku vizte v originále.)

Spořitelny byly zakládány městy podle zákona z r. 1844. Městská spořitelna v Třebíči počala svou činnost v r. 1863 a jest tedy nejstarší českou komunální spořitelnou na Moravě. Vznikla z potřeby našeho města a venkova, »aby jak třebíčským, tak zejména přespolním vkladatelům dána byla příležitost úspory své bezpečným způsobem užitečně, totiž na úrok, ukládati, ježto mnoho takových vkladatelů, nejvíce přespolních, své úspory dávalo k uschování tamním obchodníkům, aniž požadovali jakéhokoliv úroku, ano za takové uschování ještě sami platili«. Ták totiž odůvodňovali třebíčští měšťané a živnostníci svůj návrh na zřízení spořitelny, podaný v r. 1861 obecnímu výboru, který také byl přijat.

Tento ústav vžil se tak dobře, že přestál všechny politické i finanční bouře, jakož i léta válečná a rozsahem svých obchodů jest vedoucím peněžním ústavem kraje a patří k největším spořitelnám na Moravě.

Podle svých stanov a podle zákona ze 14. dubna 1920 jest spořitelna všeužitečným a veřejným poněžním ústavem, který za neomezené záruky zakladatele provozuje obchody úvěrní pod státním dozorem, jenž schvaluje také výroční účty, podporuje střádání a výsledků svého hospodaření může užíti jen k účelům obecně prospěšným. Tento svůj úkol sledujíc, darovala Městská spořitelna v Třebíči za dobu svého trvání přes 1 a půl milionu korun na účely dobročinné a kulturní. Vklady u ní požívají sirotčí jistoty, a mohou proto býti u ní ukládány peníze nezletilců, veřejných fondů a nadací. Od r. 1932 jest ústav v nové vlastní budově, prostě, ale zároveň bezpečně vybavené.

V r. 1928 zřídila spořitelna filiálku v Hrotovicích převzetím tamní spořitelny a má ještě pobočky v Náměšti n. O., v Mohelně a v Okříškách. Vkladatelů čítá přes 41.000, kteří mají u ní uloženo přes 85 milionů Kč; záložní fondy činí 5 1/2 milionu Kč. Ústav jest pobočkou Narodní banky československé.

(Tabulku vizte v originále.)

Města mají veřejnoprávně organizované lidové peněžní ústavy ve spořitelnách, venkov v Čechách je má v okresních hospodářských záložnách. V lidovém venkovském peněžnictví moravském chybí tento článek, totiž veřejnoprávní ústavy peněžní obdobné městským spořitelnám.

Na Moravě jest tento nedostatek vyvážen hustou sítí lidových peněžních ústavů záloženských na podkladě družstevním, tedy povahy soukromoprávní.

Záložny, svépomocné úvěrní ústavy, tj. společenstva dlužníků, hledajících potřebný úvěr, ručíce zaň společně, těšily se hned s počátku přízni našeho lidu a hlavně nedostatek českých peněžních ústavů byl mocnou vzpruhou jejich vzrůstu.

Záložny byly zakládány původně podle spolkového zákona z r. 1852 a od r. 1873 podle zákona o hospodářských a výdělkových společenstev. U nás se vyskytují dva typy záložen, které oba plní svědomitě v našem obyvatelstvu svoje poslání hospodářského obrození.

První typ Šimáčkův (podle Schulze-Delitsch), zvaný obecně občanskými záložnami, sloužil původně hlavně zájmům městského obyvatelstva a drobného podnikání při omezeném ručení členů. Druhý typ Kampelíkův (raiffeisenky) pod firmou spořitelních a záloženských spolků slouží hlavně zemědělcům při ručení neomezeném.

Záložny brzo pochopily, že ne příspěvky členů, ale vklady tvoří jejich provozovací kapitál, a tak se záložny stávaly i spořitelnami. Tím požadována byla na záložnách určitá záruka a od té doby počíná tvoření rezervních fondů.

Působnost občanských záložen s počátku byla skrovná, přizpůsobovala se však pružně hospodářským poměrům. Vedle původního přijímání vkladů na knížky, rozšířily občanské záložny vkladovou činnost též na běžné účty. Úvěrová činnost dotýká se všech odvětví a druhů majetku i hospodářského podnikání členů, podporujíc je úvěrem směnečným, hypotekárním, na postoupené účty, na zástavu cen. papírů a jiných hodnot.

Občanské záložny jsou typickým útvarem našeho národního peněžnictví, který měl zaklad v dřívějších poměrech hospodářských a politických. Byly zakládány také proto, že nebylo u nich státního dozoru a že mohly značnými dary vydatně podporovati naše národní, kulturní a všeužitečné podniky a ústavy.

První občanské záložny na Moravě byly zakládány od r. 1866 do r. 1870. Již v r. 1867 byla založena v Třebíči občanská záložna. Jaké přízni vlády rakouské těšily se tyto naše peněžní ústavy, jest patrné ze zrušení pěti největších záložen moravských v prvých letech jejich trvání; mezi nimi byla také záložna třebíčská (Třebíč, Prostějov, Vyškov, Kroměříž a Loštice).

Přes všechnu nepřízeň i nepříznivé následky burzovní a hospodářské krize r. 1873 záložny nabývaly širší a pevnější půdy a stávaly se po celou dobu jedinou organizací peněžní národního významu. V témže roce 1873 obnovuje se třebíčská záložna pod nynější firmou: I. občanská záložna v Třebíči. Ústav měl v národnostních bojích třebíčských velký význam a také zásluhu o dobytí Třebíče z německých rukou. V domě záložny soustřeďoval se kulturní život český. Ústav financoval české živnostníky a prospíval tak, že dodnes udržel si primát mezi záložnami okresu.

Po dvou letech r. 1875 založena byla záložna v blízké Starči, po dalších desíti letech – r. 1885 – Cyrilo-metodějská záložna v Rokytnici n. R.

V r. 1892 jeví se v Třebíči potřeba dalšího peněžního ústavu českého a zakládá se Rolnická záložna, která soustřeďuje vkladatele ze zemědělského okolí Třebíče. Ústav tento prospívá tak, že brzo kotví ve vlastním domě na Karlově náměstí. Jeho založením také končí prvé období vzniku záložen našeho okresu; druhé zakladatelské období následuje až v době popřevratové.

Hospodářský rozmach poválečný vyžaduje si potřebu dalších lidových ústavů peněžních. Též v tomto novém období založeny jsou čtyři další záložny, takže počet jejich se v poměru k předválečnému stavu dvojnásobí.

V r. 1919 zakládají si živnostníci třebíčští za přispění konsulenta ministerstva obchodu Živnostenskou záložnu, věnující se úvěru živnostenskému, jehož nejběžnějšími formami jsou úvěr na veřejné dodávky, na postup účtů, eskont směnek, úvěr v běžném účtě a úvěr investiční.

V r. 1926 založena byla ještě záložna ve Štěměchách, v r. 1927 v Bransouzích a konečně v r. 1929 ve Vladislavi.

Celkové vklady všech osmi záložen okresu třebíčského blíží se 41 milionům, zápůjčky 37 milionům Kč. Z přijatých vkladů bylo tedy na 90 % použito k zápůjčkám. Průměrně 10 % svěřených prostředků nebylo umístěno ve vlastním účelovém obchodu záloženském a muselo býti uloženo v bankách a jiných ústavech peněžních, ve vlastních ústředích finančních, jakož i v cenných papírech. Postačitelnost vkladů na poskytované zápůjčky nejeví se však naprosto shodně u všech záložen. U některých ústavů nepostačují vklady svěřené požadavkům obchodu úvěrového; ty jsou nuceny rozšiřovati si prostředky provozovací o vlastní výpůjčky.

Uvědomělé střádání fondů ztrátových, dosahujících skoro 2 1/2 milionu Kč má zajistě nahrazovati a doplňovati záruku v členských podílech, které činí celkem Kč 591.270,–. Poměr členských podílů k rezevním fondům jest 1:4.

(Tabulku spořitelních a záleženských spolků vizte v originále.)

Druhý typ záložen, kampeličky (po českém propagátoru jejich Dru Kampelíkovi) či raiffeisenky (po zakladateli Raiffeisenu), vedeny jsou pod firmou Spořitelní a záloženský spolek; jsou typem svépomocného ústavu, omezujícího se výhradně na styk se členy určité farnosti či obce. Bývají vedeny obětavými činovníky z ochoty, a působení jejich, jsou-li obezřetně a objektivně vedeny, přináší dobré výsledky. V obvodu našeho soudního okresu jest jich celkem 16.

Tyto peněžní ústavy, pracující přímo na vesnicích a spojené v ústřední pokladny svazové, jsou nezbytnou součástí zdravě fungujícího národního hospodářství kraje. – Produktivně pracující vrstvy požadují levnou úvěrovou službu. Tím více jest levný úvěr požadován i drobnou výrobou zemědělskou, která vzhledem k jednoročnímu svému výrobnímu procesu nesnese úrokového zatížení takového jako podnikání jiné, kde vložený kapitál provozovací se vícekrát za rok vrátí.

Výroba zemědělská a živnosti venkovské požadují však nejen levný úvěr, nýbrž i slušné zúročení úspor. Těmto požadavkům vyhovuje organizace kampeliček, spravovaných čestnými, neplacenými funkcionáři při neobmezeném ručení členů. Starost o bezpečné, výhodné a mobilní uložení přebytků nebo obstarávání potřebných výpůjček svěřena jest ústavům, vedeným odbornými úředníky, tj. ústředním pokladnám svazovým.

Činností těchto ústředních pokladen svazových jest správa peněžních vkladů a půjčování jich jiným kampeličkám nebo ústavům, dále revize přičleněných družstev a hlavně obstarávání společného nákupu hospodářských potřeb pro zemědělství, objednávaných prostřednictvím kampeliček.

(Tabulku občanských záležen vizte v originále.)

V Třebíči existoval po 50 roků také německý peněžní ústav. V r. 1871 byl založen Trebitscher Vorschussverein, r. G. m. b. H. na nynějším Karlové náměstí v domě u Jandů (tehdy u Bleckmannů). Zakladatelé byli německé a židovské národnosti se 72 podíly. Německým bylo však pouze jméno ústavu a podíly zakladatelů; vklady náležely převážně českým vkladatelům živnostenským a zemědělským. Jak pamětníci správy tohoto ústavu potvrzují, ukládali němečtí zakladatelé ústavu své přebytky všude jinde, jen ne u svého ústavu z toho prostého důvodu, aby konkurenci zastoupené ve své správě ústavu nebylo možno případně zjistit majetkové poměry ukladatele.

Jak české peníze prospívaly tomuto německému ústavu, jest patrné z toho, že ústav v krátké době zakoupil na náměstí dva domy, v nichž soustřeďoval se německý živel Třebíče a odkud rozlévaly se germanizační snahy. Po státním převratě nepodařilo se více udržeti německý nátěr ústavu – i při dobré jeho prosperitě – třebas představiteli jeho byli tehda finančně nejsilnější podnikatelé třebíčští.

V r. 1921 převzala ústav Brněnská banka, která zřídila v městě svoji filiálku. Též obě germanizující střediska přešla prodejem do jiných rukou. Hotel Habsburg přezván jménem Slavia, druhý dům, prodán byv družstvu Živnostenský dům, stal se sídlem Živnostenské záložny. Ještě před válkou v r. 1911 zahájila v Třebíči činnost filiálka Moravské agrární a průmyslové banky.

V r. 1928 po fúzi čtyř moravských peněžních ústavů byly obě bankovní filiálky sloučeny, poněvadž právě náležely oněm sdruženým ústavům, a firma přeměněna na filiálku Moravské banky, jejímž hlavním účelem bylo financovati průmysl a velké podniky, v novější době i živnosti a zemědělství.

Práce všech peněžních ústavů okresu třebíčského, nedbající starostí, bojů a obětí vedena je dosud linií stále vzestupnou k dnešnímu jejich značnému již významu pro celý kraj.

Co vykonaly naše lidové peněžní ústavy za dobu svého trvání soustavným hospodářským posilováním a podporou jednotlivců i celku, dopomáhajíce k samostatnosti a hospodářské nezávislosti, je uloženo v samých základech hospodářského obrození.

Všechny jsou si vědomy své povinnosti spravovati milionové peněžní úspory a prostředky bezpečně a opatrně, aby byly opravdovou živinou a podporovatelem hospodářských snah a práce celého kraje.

Prosperita ústavů je závislá na důvěře, jež je nejcennějším statkem peněžních ústavů. Tuto důvěru si udržeti jest předním úkolem našich peněžních ústavů.


Vrátit se na obsah Památníku.