Prof. ing. dr. Boh. Hošpes
Zemědělský průmysl v třebíčské oblasti

Produkce rostlinná a živočišná představují základní a pravidelné složky zemědělské výroby. Jejich produkty jsou – třebaže nikoli ve formě nejvyšší ušlechtilosti – buď ihned, anebo po určité malé úpravě schopny trhu a zužitkování, a tím pramenem zemědělcova příjmu a odměny za jeho práci.

Mnohým však produktům zemědělským je pravidlem, třeba teprve dalším nějakým procesem, poskytnouti té ušlechtilosti, aby mohly býti předmětem úkoje potřeb člověka. O to pečuje živnost a průmysl. (Řepa cukrová nemá na př. zvláštních možností spotřeby; vyrobený však z ní cukr je přímým a oblíbeným prostředkem úkoje potřeb lidských.)

Průmysl zpracující zemědělstvím produkované suroviny zoveme všeobecně průmyslem zemědělským. Tento vztah k zemědělství je nejdůležitějším a prvým jeho znakem. Dovoluje zemědělství zvýšenou intenzitu v pěstování té či oné suroviny (cukrovky, ječmene, bramborů, lnu, atd.), a dává mu tím současně jistý svéráz, vyjadřovaný označením hospodářství cukrovarské, lihovarské či jiné. Nemá ovšem každý zemědělský průmysl s dodávajícím mu zemědělstvím stejně těsnou a účinnou spojitost, a to proto, že různá surovina nehraje v příslušném průmyslu vždy stejně závažnou roli a nepředstavuje týž podíl výrobního nákladu, a proto také nikoli tutéž plochu v dodavatelském hospodářství jí věnovanou.

Druhým pravidelným a hospodářsky významným rysem zemědělského průmyslu je to, že vrací ze zpracované suroviny více nebo méně změněné odpadky, které jsou pravidelně hodnotným krmivem pro hospodářské zvířectvo, ev. hnojivem pro půdu. I jeho odpadní vody mají určitou, třebaže málo využitou, hodnotu. Průmysl spotřebuje totiž ke svým výrobním cílům pravidelně jen v zelené rostlině z vody a vzduchu sluncem vytvořené uhlohydráty, – kdežto látky ostatní, zvláště dusíkaté a minerální, v odpadku vrací, a to vždy ve formě mnohem hodnotnější, než jak je z půdy rostlina vzala. Vrací je buď beze ztráty, anebo méně úplně a dle toho dělíme jej také na průmysl celohospodárný až snad nehospodárný (ve smyslu živinovém). Myšlenka co nejdokonalejší hospodárnosti je sice vždy vedoucí, ale hodnota a význam její je jen potud kladný, pokud dosažena byla hospodárnost oběťmi menšími než je hodnota, jakou živiny vůbec představují. Také po stránce množství a hodnoty odpadků krmných nebo hnojivých je styk zemědělského průmyslu se zemědělstvím velmi různé intenzity (lihovar, pivovar, tírna).

Řečené dva znaky byly vždy uváděny jako charakteristické pro zemědělský průmysl a do dneška na svém významu ničeho neztratily. V tomto smyslu je tedy zemědělským průmyslovým podnikem lihovar, sušárna, škrobárna, cukrovar, sladovna, pivovar, mlýn a pekárna, olejna, tírna aj. Uvážíme-li však, že mnohý tento podnik je provozován nezemědělcem a třeba že zpracuje zemědělskou surovinu, může tak činiti s tendencí očividně nezemědělskou, ba i protizemědělskou, uznáme, že k charakteristice opravdu zemědělského průmyslu tu ještě něco schází.

Další zušlechtění zemědělských surovin v cukr, škrob, mouku, chléb atd., děje se stejně jako ve veškerém podnikání s cílem výdělku a zisku. V podniku nezemědělcově není však zemědělství na něm nijak zúčastněno a může docela bezohlednou politikou nákupní a prodejní býti i řádně vykořisťováno. Takový podnik není pak jistě zemědělským v tom pravém slova smyslu. Proto dnes pro charakter opravdu zemědělského průmyslu a podnikání požadujeme i účast zemědělců na jeho výsledcích, a to jednak ve formě vyššího zpeněžení zemědělských produktů, zpracovaných v podniku jako jeho suroviny jednak v levném, ev. i bezplatném vracení jeho odpadků jako hodnotných krmiv, případně hnojiv dodavatelům suroviny. Tak plní ovšem svoji úlohu pouze podniky v majetku a provozu zemědělců.

Snahy ty nalezly doposud nejvýznačnějšího uplatnění v podnicích rolnických a družstevních. Ty nejen že plní svoje poslání tím, že zpracují zemědělskou surovinu a vrací krmiva a hnojiva, nýbrž ony poskytují zemědělským podnikatelům i výhodu účast na ziscích, plynoucích z dalšího zušlechťování suroviny vyšším zpeněžením dodávky a levnými odpadky, a tím způsobem pozdvihují zemědělce hospodářsky a v dalším smyslu i kulturně a mravně.

Svojí potřebou surovin dává zemědělský průmysl zúčastněnému na něm zemědělství i předpoklad směru a intenzity pěstování příslušných plodin, využití a rozdělení potřeby i zaměstnání pracovních sil zvířecích i lidských, atd., atd. Znamená tedy provoz a účast na zemědělském průmyslu jistý charakter zemědělského podnikání v příslušné dodavatelské oblasti a velmi důležitou jeho složku. Je také znakem zemědělské vyspělosti a pokroku.

Třebíčsko v užším pojetí okresu a tím více v širším celé oblasti vykazuje řadu různých podniků zemědělského průmyslu. Není bez zajímavosti, že v širším svém obvodu je docela i nositelem nových myšlenek toho rázu, jakými jsou hospodářský cukrovar v Tavíkovicích nebo patentovaná výroba škrobu podle Goldschmieda-Haška tamtéž ve spojení s drožďárnou. Na tomto svědectví nemění mnoho, že zmíněný cukrovar nepracuje, drožďárna dávno zanikla a škrobárna nemá veliké výroby. Důkazem cest za novými myšlenkami a pokrokem jsou přece.

Pro zakládání podniků ku zpracování řepy cukrové není Třebíčsko již z důvodů svých poměrů klimatických a půdních předurčeno a ustupuje požehnanějším krajům Moravy. Z těchže však důvodů – vhodno pro intenzivní pěstování jiné okopaniny: bramborů – honosí se význačným průmyslem lihovarským. Přes 50 hospodářských lihovarů pracujících v širší oblasti jsou toho skvělým svědectvím. Nejbližší soudní okres Hrotovice, je snad tímto podnikáním nejvíce saturovaným okresem našeho státu. Jde z veliké většiny o podniky družstevní a jejich provoz je zářivým příkladem možných výsledků v oboru družstevního zemědělského podnikání průmyslového.

Sušáren řepy a bramborů v obvodu není, ale dle nejnovějších informací není vyloučeno, že ještě letos dojde k zařízení dvou takových podniků v místech největších přebytků bramborů.

Škrobárny, vyrábějící škrob z bramborů, nejsou rovněž (kromě Tavíkovic) v činnosti. Menší podnik ve Slavičkách zanikl již dávno, jsa nahrazen mnohem významnějším lihovarem a druhý větší ve Velkém Meziříčí asi již rovněž není schopen výroby.

Zemědělský průmysl není ovšem budován jen na okopaninách, nýbrž stejně významně i na obilovinách, rostlinách olejných a přadných, ba docela i na surovinách živočišných.

Nečiníme si žádného nároku na úplnost své zprávy, jmenujeme-li jen pro informaci následující skupiny tohoto podnikání:

Skladnictví – vybudované zvláště u hospodářských družstev nabývá nyní po zavedení obilního monopolu zvýšeného významu. Víme o myšlence výstavby nového moderního skladiště, které by bylo zajisté vhodným doplňkem stávajících skladišť hospodářských družstev, a doufáme, že jakékoli překážky nebudou asi s to jeho vybudování oddáliti.

Mlynářství – je reprezentováno celou řadou podniků středních a malých. Myšlenka družstevního mlýna je dosud uskutečněna jen v příkladě jediném, a to v Třebíči na Podklášteří.

Pro příklady výroby škrobu z pšenice musíme jíti ovšem až do Rosic a Ivančic, těstovin do Rosic. Jsou to podniky soukromé.

Pekařství – jako zemědělský průmysl sekundární (...) je v oblasti dosud obstaráváno téměř výhradně po živnostensku. Nejbližší podnik družstevní tohoto druhu je v Kundraticích u Křižanova. Družstevní však toto podnikání je na stálém postupu a dojde k němu určitě i u nás.

Zajímavé jsou případy výroby obilní kávy v provozu dosud ovšem jen soukromém. Zkoušky této výroby se v některých družstevních lihovarech rovněž již podnikají.

Sladovnictví. – Obchodních sladoven u nás není. Nedovedeme asi soutěžiti Hané přírodními podmínkami, a proto asi také nikoli kvalitou exportního zboží. Jinak ovšem sladujeme v každém lihovaru a pivovarsky ve všech závodech dále jmenovaných.

Pivovarnictví – vykazuje několik podniků (Třebíč, Vladislav, Náměšť, Dalešice, Mor. Budějovice, Želetava a Velké Meziříčí), z nichž Náměšť a Dalešice jsou zajímavými příklady podniků družstevních.

Olejnictví – není dnes, pokud naše vědomosti sahají, zastoupeno činným závodem vůbec. Lisovny oleje pracovaly dříve ve Vladislavi a Tasově.

Tírnictví – vykazuje podniky v Opatové a Velkém Meziříčí.

Je pravděpodobno, že nové zákonné úpravy vyvolají zřízení nových podniků v obou posledně jmenovaných směrech, poněvadž vytvoří předpoklady zvýšeného pěstování rostlin olejných i přadných.

Příkladů zemědělského průmyslu, založeného na produktech výroby živočišné máme dosud méně, ač nelze pominouti bez zmínky působení Moravského zemského svazu pro zpeněžování dobytka, živnostenských provozoven řeznických, uzenářských a mlékařských. Z těch v družstevním provozu jsou pouze mlékárny ve Velkém Meziříčí a Třebíči, poslední spojená se sběrnou vajec.

Pokusiti se o vyčíslení hospodářského významu tohoto všeho podnikání, není ovšem v mezích nedosti ohraničeného obvodu a při neúplné statistice dobře možno. Mysleme však jen na lány řepy, bramborů, pšenice, žita a ječmene, množství masa, mléka a vajec, které těmito cestami dospívají k vyššímu zušlechtění a zhodnocení, jakož i na veliká kvanta řepných řízků, bramborových zbytků, výpalek, zadin, otrub, krmných mouk, mláta, odstředěného mléka, syrovátky a jiných, jež nalézají využítí jako hodnotná krmiva v zemědělství, a pochopíme.

Národohospodářský pak význam kreslí hodnota zpeněžení surovin, hodnota mezd, paliva a pomocných prostředků, všech vydání živnostem stavebním, strojním, dopravním, daní a poplatků státu, zemi, okresu a obci, atd., atd.

Opravdu nejsme nejmenšími mezi sobě rovnými, a že z nás vyšel, kdo pečoval o výživu i obranu národa ve válce, jsme dokázali. Že bychom na základě pokroku a uplatnění nových a nových směrů a možností výrobních ukázali příště jak pro výživu, tak i obranu národa více, budiž nám věřeno.


Vrátit se na obsah Památníku.