Frant. Vaigner
Hudba v Třebíči

Třebíč, město poměrně chudé a vzdálené velkých středisek hudebních, přece vyvinula a vyvíjí tolik hudebního počínání, touhy a snah po projevu hudebním, že nepředpojatý pozorovatel musí zjistiti, že hudba přes veliké překážky prodrala se na významné místo v kulturním snažení třebíčského obyvatelstva. Omezené místo přinutilo mně, abych velmi stručně pojednal o hudbě a hudebnících tak asi posledních 60 let.

Hudba, zpěv byl pěstován na několika místech; byly to kůry v klášteře kapucínů a ve farním kostele sv. Martina, byly to soukromé hudební školy, spolky a jednotlivci. Hudba v rodinách měšťanských a vůbec nebyla zanedbávána. Patřilo jaksi k povšechnému vzdělání měšťanské, řemeslnické nebo obchodnické dcerky, aby dovedla slušně zazpívati, doprovázejíc se sama na kytaru; hra na piano byla už řidší, avšak po r. 1870 i zde nadchází doba rozkvětu, která dodala městu zručné pianistky a obětavé hudebnice. Někteří měšťané (M. Mládek, soukeník) hráli dokonce na královský nástroj, na harfu. Hrát nebo zpívat na kůru bylo vyznamenání a potvrzení hudební zdatnosti. V době kolem roku 1860 byla hudba pěstována systematicky hlavně ve zmíněných kostelích.

Kvardiánem kláštera byl znamenitý klavírista a varhaník P. Tadeáš Frais, který si potrpěl na dobrou chrámovou hudbu. Našel velmi dobrého spolupracovníka v regenschorim učiteli (oberlehrer) Jos. Šalomounovi, jehož později následoval učitel Frant. Procházka. Soprán zpívala dobře Šalomounova dcera Fanynka, alt zpívali chlapci (mezi nimi Frant. Smrž, nynější správce hřbitova), tenor Václav Vaigner a bas Karel Zelníček, oba velmi dobří zpěváci. Původní fotografie: Smetanův most v Třebíči (18,52 kB).Hlasy byly obsazeny jen jedním, teprve později více zpěváky. Zpěváci se ovšem měnili, a účinkovali zároveň i na kůru ve farním kostele a naopak. Figurální mše, tedy hudba, byla každou neděli. To byla ovšem práce s nacvičováním, zkoušky byly velmi časté. Učitel Ig. Goliáš (škola byla v místě dnešního sirotčince) učil noty, učil zpívat; sám byl výborným houslistou a svému představenému Šalomounovi byl pravou rukou. Často se zaskvěl svými houslovými sóly na kůru. – Kvardián P. Albert Chlumecký, opět hudebník, varhaník a violoncellista, zaváděl jako duchovní hudbu zpěv s průvodem varhan, ne orchestru. Kvardián Chlumecký velmi často sám hrával na varhany. Byly prováděny jen latinské obtížné skladby, jež vyžadovaly dobrých zpěváků. Uvádím Albínu a Annu Přerovských, Cecilii a Sofii Smržovy, M. Svobodovou, ze zpěváků pp. Stasu, Fučíka, Smrže, Vybírala, Zachu. Ke konci doby Chlumeckého dostává se opět k uplatnění orchestr. Zmiňuji se jen pro zajímavost o Třebíči populární »Jitřině«, půvabné vánoční mši Rybově. Dávala se v Třebíči dávno, přinesl ji sem učitel Tetinek. Za prvních dob Chlumeckého se přestala hrávat. K. Puš stolař, tympanista, ji vzal k sobě, aby se neztratila. A když se hudební směr změnil, přinesl ji zase na kůr, a dodnes svou jasnou hudbou a milým půvabem ozývá se o vánocích. – Po P. Chlumeckém nastává jakési zastavení, snad úpadek. – Kvardián P. Rubringer znamená opět značný vzestup činnosti. P. Rubringer byl citlivý muzikant, velmi dobrý zpěvák s měkkým barytonem, jenž často si na kůru zazpíval. Říd. uč. J. Stránský reorganizuje chrámovou hudbu klášterní, a on spolu s mladším spolupracovníkem M. Koutkem, nyní ředitelem v. v., vysoko pozvedají duchovní hudbu. Prováděly se figurální mše každou neděli, o velikonocích Haydnovo oratorium »Sedm slov Páně«, vložky (i české), mnohdy vlastní skladby. Tehdy už byla v Třebíči paní Albína Kofránková, která převzala varhanový part. Z množství zpěvaček a zpěváků vzpomínám některých: Svobodové, Matějkové, Vaňkové, Fialové, Smrže, Pěnčíka, Lauermana, Mikundy, Zemene; z hudebníků: I. Mládka, Tuschera, Procházky, Matouška, Kheila, Kovaříka, Vidláka, Máchala K. Mládka, Kořínskéko, Vaignera a Zelníčka. – Po řediteli M. Koutkovi převzal vedení kůru správce R. Urban. Za opravdového pochopení posledních kvardiánů, za nichž byly zřízeny nové varhany, pokračuje v dřívější tradici.

Farní chrání měl za regenschoriho znamenitého hudebníka, organistu, Jindřicha Strniště staršího. Byl to i skladatel. Zpívali tam učitelé Kostelecký (tenor), Staša (bas), pak A. Tvarůžek, pekař, Maurerová (soprán, byla později ve vídeňské opeře), T. Mládkova (provd. Koutková, alt). Z pozdějších uvádím Antonii Mládkovou, roz. Dreuschuchovou, a Dreslerovou. Tamní faráři kůru přáli, jak P. Janoušek tak P. Papoušek. Mezi kůry klášterním a farním byla jakási hudební rivalita, který lépe a který více novinek provede. – Pak v řízení kůru se vystřídali J. Blahovec, J. Strniště mladší a K. Raušal. Na farním kůru směr figurální byl pěstován stále, a předvedeny zde byly lahodné mše Raimannovy, Geppertovy, Schöpfovy a jiné. Jako varhaník dlouho zde působil a působí p. Karel Zelníček. Nyní řídí kůr p. A. Groh. I zde nynější děkan P. Ant. Trávníček stará se o kostelní hudbu. Byly rovněž pořízeny moderní varhany.

Českobratrská církev evangelická má velmi dobrý pěvecký sbor pro své účely kostelní, řízený M. Pospíšilem, stejně tak i církev československá, založený J. Závodským. Zpívají se sbory s průvodem varhan, bez orchestru.

Vrátím se nyní zpět a pojednám o zpěvu. Zpěv byl velmi záhy po roku 1860 přibrán jako důležitý prostředek propagace národních snah, uvědomění národního – prostředek nad jiné účinný k vzbuzování citů vlasteneckých. Asi r. 1806 utvořil se mimo sbor divadelních ochotníků i mužský sbor pěvecký. Učitelé J. Šalamoun, F. Procházka, L. Doležal a František Doležel cvičili mladé snaživé zpěváky. Byli to většinou synové řemeslníků a řemeslničtí tovaryši (pozdější spolek Katolických tovaryšů), kteří scházeli se u »Šlachtu«, kde se cvičili ve zpěvu. Nejen nacvičovali skladby, ale dle pěvecké školy opravdově cvičili hlas, výslovnost, intonaci atd. Práce se jim dařila. Záhy zpívali na společenských příležitostních schůzkách ve městě, ba vykonali hromadnou návštěvu (šli pěšky) v Hrotovicích, kde absolvovali koncert. Uvádím jen některé z nich: Pohanku, Kosteleckého, Stašu, Mrhu, Koutka. Šli do Hrotovic se slovanským praporem.

Sbor 50členný zpíval dlouho, zpívalo se, kde bylo třeba, oficiálně, na výletech, v hostincích apod. Vedle tohoto výhradně českého sboru existoval i německý Gesangverein a židovský zpěvácký spolek, v němž jako tenorista vynikal p. Spira.

V březnu 1875 byla založena »Vesna«, ženský zpěvácký spolek pro "pěstování zpěvu ženského v jazycích slovanských", tak účel její naznačily zakladatelky Anna Hanělová (provdaná Doležalová), Pavla Jandová (provdaná Sázavská) a Petra Molova (provdaná Kubešová) a které též největší část členstva ke krásné práci sdružily, takže hned při založení měla Vesna 105 členek – z toho 48 výkonných zpěvaček. Byl to tedy neobyčejný zájem. Nově vzniknuvšímu spolku byl obětavým hospodářským rádcem p. Ferd. Kubeš, obchodník na Stařečce. Měšťanská beseda podporovala spolek účinně tím, že zapůjčila mu své piano k večerním zkouškám a přenechala za mírný poplatek místnost ke cvičením. Nadšení bylo veliké. A tak sbormistru učiteli F. Procházkovi a jeho zástupci učiteli J. Blahovcovi, podařilo se během roku nacvičiti pestrý program Kateřinské zábavy. Svatou Kateřinu si Vesna zvláště oblíbila a svátek její pravidelně oslavovala zábavou. – V létě pořádala výlety buď sama nebo s jinými českými spolky. V druhém roce činnosti pořádala Vesna tři koncerty a dýchánek. Spolupůsobila kromě toho při zábavách Měšťanské besedy a Jednoty katolických tovaryšů (jiných českých spolků v Třebíči tehdy nebylo) a stala se střediskem ruchu, který české společenské kruhy v městě našem oživoval. Když r. 1877 přibyl do Třebíče Dr. Julius Kofránek se svou manželkou, nastal podstatný obrat. Paní Albína Kofránková, výborná klavíristka a všestranně vzdělaná hudebnice, paní vzácné, obětavé povahy, ujala se práce ve Vesně jako klavíristka, později jako předsedka, dirigentka, a prokázala svými vlastnostmi a prací jak Vesně, tak zpěvu v Třebíči takové služby, že možno mluviti o době Albíny Kofránkové. Zmíněný mužský sbor odchodem L. Doležala přestal pravidelně cvičiti, scházel se však, aby dle potřeby spoluúčinkoval při podnicích Vesny. Znamenitá činnost Vesny povzbudila ochablou činnost mužského sboru. A tak mohlo se zpívati ve sboru smíšeném. Na pořadu byla hlavně díla Smetanova (Česká píseň), Bendlova, Blodkova a jiň. R. 1879 odvážili se tito nadšenci na Blodkovu operu »V studni«. Poněvadž někteří tehdy účinkující dosud žijí, uvádím proto obsazení: Lidunka, Růžena Witmannová (provd. Mikundová), Veruna, Anna Hanělová (provd. Doležalová), Vojtěch, F. Smrž, spr. hřbitova, Janek, sekretář K. Racek. – Roku 1880 byla provedena Smetanova »Prodaná nevěsta«. Zpívali: Mařenku, Pavla Jandová (provd. Sázavská) – Jeníka, Ant. Mikunda, říd. uč. – Kecala, Josef Holas – Vaška, Frant. Smrž – principála, p. Joch (při opakování Václav Dostal) – Esmeraldu, J. Šlachtová (provd. Simichenová) – Krušinu, p. Uhlíř – Krušinovou, Josefa Dreuschuchová (provd. Sojková) – Míchu, Jan Mládek – Míchovou, Milada Jelínková (provd. Klimentová). I »Hubička« byla cvičena, ale poněvadž ji zde zahrála hostující divadelní společnost, předvedla Vesna jen úryvky. Provedeny byly dále Bendlova opera »Starý ženich«, Suppeova opereta »Dívčí ústav«, »Žádný muž, a tolik děvčat«, Flotowova opera »Marta«, Weberova opera »Čarostřelec«, Boieldieova opera »Bílá paní«, Offenbachova opereta »Svatba při lucernách«, »Lehká kavalerie«, Jonášova opereta »Javotta«. Díla tato se hrála ovšem jen s průvodem klavíru, protože potřebné orchestrální těleso neexistovalo. Klavírní part a dirigentskou funkci obstarala A. Kofránková. Tenorové sólové party zpíval Ant. Mikunda a Frant. Smrž, bez něhož se neobešla ani jedna opera, opereta nebo divadlo. Ze zpěváků tehdy účinkujících jmenuji: Jana Pohanku, Dr. J. Kofránka, prof. J. Uličného, říd. uč. Fr. Brabence, p. Wolfa a p. Vybírala. To byli tenoristé; basisté: říd. uč. J. Strniště, řed. M. Koutek, Ant. Striegl, J. Jičínský, Ed. Sovák, řed. K. Raušal, Karel Nováček.

Když byl ustanoven učitelem v Třebíči Jindřich Strniště mladší, (pozdější řídící učitel, nyní odpočívající na hřbitově ve starém Bítově), zdejší rodák ze staré hudební rodiny Strnišťů (zmínil jsem se už o něm v odstavci pojednávajícím o kostelní hudbě), přibyla mladá síla; byl zvolen sbormistrem Vesny (1885–1890), cvičil mimo Vesnu i pravidelně mužský sbor pro sbory smíšené. Byla to doba mohutného pěveckého rozmachu nadšení, ideální hudební práce, srdečně kvitované občanstvem, které nejen přálo obětavým zpěvákům a zpěvačkám, ale i velmi hojnou návštěvou na podnicích (které bývaly opakovány) posilovalo nadšení těchto znamenitých kulturních pracovníků. Z obětavých zpěvaček kromě nahoře jmenovaných na paměť uvádím: Cecilii Zimmermanovou (prov. Dvořákovou), Marii Ulrichovou (provd. Fejtovou), Emilii Přerovskou (provd. Lamparterovou), Boženu Mazánkovou (klavíristku), Antonii Měšťanovou, Leontinu Sedláčkovou (provd. Matulovou), Adelu Svobodovou provd. Königovou), Annu Jelínkovou (provd. Veselskou), Idu Stašovou (provd. Dostálovou), Marii Zimolovou (provd Morávkovou), Leontinu Blahovcovou (provd. Marešovou), Marii Blahovcovou, Jindřišku Novotnou, Josefu Olivovou (provd. Krpálkovou), Gustu Witmannovou (provd. Mládkovou), Boženu Simonidesovou, Emilii Koutkovou (provd. Němečkovou), znamenitou altistku. Byli zváni i zpěváci a zpěvačky cizí.

Mužský sbor se dlouho neustavoval jako samostatný spolek. Až r. 1894 už dávno zpívající mužský sbor ustavil se jako zpěvácký spolek »Lumír« a sbormistrem se stal opět Jindřich Strniště. Oba spolky, sice samostatné, pracovaly společně (sbormistr J. Strniště, klavírní doprovod A. Kofránková) a předvedly velké skladby, Připomínám jen některé: Basin-Bendl, Křižáci na moři, A. Dvořák, Hymnus, B. Smetana, Česká píseň, Bendl, Švanda Dudák, Bergmann, Toman a lesní panna, Jeremiáš, Český prapor, Klička, Žalm 47. Jindřich Strniště složil »Perly moravské«, oběma spolkům je věnoval a nacvičil. – Ke koncertu v dubnu 1899 přijel i skladatel Vítězslav Novák, osobní přítel Strnišťův. Byly tehdy provedeny Novákovy balady Ranoša a Zakletá dcera. Na Vesně a Lumíru závisel kulturní a společenský život třebíčský. Byli tam agilní lidé, více se tehdy z ohledu národnostního drželo pohromadě, a tak udělala se velká práce v poměrném klidu a s radostí. – Později Vesna a Lumír sloučily se v jeden zpěváčky spolek »Hlahol«, jehož sbormistrem byl opět J. Strniště. Za války ovšem činnost poklesla. Po smrti Strnišťově byl krátce sbormistrem V. Vacek, říd. uč. A. Mikunda a odb. uč. B. Krška. Po válce Hlahol opět oživnul. Za sbormistrovství M. Koutka bylo obnoveno pravidelné cvičení a činnost spolku vyvrcholila v roku

1924, v jubilejním roce výročí 100. narozenin Bedř. Smetany. Pro toto jubileum byl ustaven zvláštní slavnostní výbor (předseda řed. M. Koutek, jednatel odb. uč. Fr. Vaigner). Provedeny byly přednášky, rozbory jednotlivých skladeb prof. Dr. Vl. Helfertem, koncerty Smetanových skladeb klavírních, písňových, komorních (Učitel. kvarteto), nadšený zájezd 1350 dětí na »Prodanou nevěstu« do Brna (organizoval říd. uč. J. Posejpal), koncert skladeb sborových pro ženský, mužský a smíšený sbor. Při závěrečné »České písni« účinkovalo 180 zpěváků a 60 členů orchestru. Řídil sbormistr M. Koutek. Na pozdějších koncertech byly předvedeny Dvořákovy Svatební košile, Bendlův Švanda Dudák a Haydnových Sedm slov Páně. Roku 1934 vzdal se ze zdravotních důvodů sbormistrovství M. Koutek a funkci jeho převzal R. Urban.

Roku 1933 byl zřízen při vzdělávacím spolku »Slavoj« mužský sbor »Janáček«, jehož dirigentem jest Boř. Fromm. »Janáček« pořádal zdařilý samostatný koncert v Třebíči a podnikl zájezd do Telče a Mor. Budějovic. Při spolku »Slavoj« byla zřízena Pěvecká dětská sborová škola (správcem školy je říd. uč. Josef Posejpal, vyučuje B. Fromm, J. Posejpal a uč. A. Sedlák). Škola tato absolvovala koncert a Třebíčský dětský sbor absolvoval již dva srdečné samostatné koncerty za spoluúčinkování »Janáčka« (za návštěvy skladatelů J. Urbance a V. Kalika). Děti zpívaly v rozhlase v Brně, podnikly koncertní zájezdy do Náměště n. O. a v červnu 1935 do Prahy. – A tak zpěv v určitých přestávkách a po organizačních změnách se v Třebíči provozuje dále.

Nástrojová hudba byla v Třebíči pěstována od nepaměti. Vyučovali hudebníci z povolání žáky jednotlivě, později i sborově. Byli to: J. Mejzlík, K. Skřivan, Netolička. Sborově učil městský kapelník Lehar. Měl tehdy jakousi hudební školu, v níž vyučoval sám nebo některý hudebník jeho kapely; učili nástrojům smyčcovým i dechovým. Městská kapela koncertovala dvakráte týdně na náměstí. Když na radnici byla získána česká většina, členové kapely, Němci, se z Třebíče odstěhovali a s nimi kapelník Lehar. Městská hudba tak zanikla a vyučování hudbě se vrátilo opět jednotlivým hudebníkům z povolání. Hrávalo se při zábavách, byly to většinou taneční kursy. Těleso, které by se obíralo vážnou hudbou, nebylo. Mnozí hudebníci hráli na kůru, kde byla pěstována hudba duchovní. R. 1891 počal sborově vyučovati hře na housle učitel Jan Máchal, ale po dvou letech pro přílišné zaměstnání jak v sokol., tak ve veřejném životě se vyučování vzdal a tato škola zanikla. – R. 1894 byl na české měšťanské škole ustanoven odb. uč. J. Dvořák, dobrý hudebník. Ten veden snahou umožniti hudební vzdělání i méně majetným, vyučoval hře na housle za měsíční honorář 4 koruny. Vyučování dělo se sborově. Když bylo zřejmo, že o hudbu a o hru na housle jeví se veliký zájem, zažádal o povolení zříditi samostatnou Houslovou školu. A tak r. 1895 – před 40 lety – vznikla Houslová škola, která dodnes pracuje a která vychovala mnoho dobrých hudebníků. – Po J. Dvořákovi vedl školu řed. J. Vacek a řed. M. Koutek, od r. 1912 řed. M. Koutek sám. Na škole vystřídalo se více učitelů. Vzpomínám jen zasloužilých Richarda Tuschera a Ivana Mládka. Dnes vyučuje se v 6 odděleních a vyučují M. Koutek, J. Posejpal, F. Váca, A. Sedlák a F. Vaigner. Výsledky vyučovací bývaly rodičům i veřejnosti prokazovány veřejnými produkcemi žákovskými vždy velmi četně navštěvovanými, jak občanstvem, tak i zástupci úřadů. Houslová škola v Třebíči vykonala veliké a kladné dílo. Byla zdravým pramenem, z něhož čerpali velmi mnozí z Třebíčanů houslové a vůbec hudební poznatky. Z ní vyrážely pokusy o zřízení orchestrálního tělesa, bohužel těžko vznikajícího a krátko vždy trvajícího, pro nedostatek dřevěných a žesťových nástrojů. V posledních letech vyučuje hře na housle jednotlivé žáky učitel B. Palát na Podklášteří, uplatňující se úspěšně i na různých podnicích jako výkonný houslista.

Klavírní hudba měla v Třebíči své reprezentanty v paní Alb. Kofránkové, B. Mazánkové, E. Jurdové, H. Peřinovi, v novější době v M. Krajinové, M. Povolné, M. Vyhnalové, M. Ležatkové a L. Havlíčkové, jež vede Městskou klavírní školu.

V r. 1920 vzniklo smyčcové komorní sdružení – Učitelské kvarteto (Ant. Sedlák, E. Krajina, J. Posejpal, F. Vaigner), které si obralo za úkol pěstovati komorní hudbu zvláště kvartetní. Uspořádalo koncertní zájezdy do Jihlavy, Přibyslavě, Jaroměřic, Ivančic, Velkého Meziříčí aj. kromě mnoha koncertů v Třebíči. Bylo účinným propagátorem Smetanovy hudby v jubilejním roce 1924 po celé západní Moravě. Věnovalo se výchově mládeže uměleckým hudebním nazíráním. Působí stále a doplňuje tak zasloužile a vhodně hudební život u nás. Jeho členové pracují jako vedoucí nynějších hudebních třebíčských korporací.

Po době Leharově, který vedl městskou hudbu, vyskytly se menší hudební sbory Skřivanů a Netoličků. Ze starých hudebníků uvádím Sameše, Charváta (byv. věžníka, hrál dobře na lesní roh), Racka (trubka), Tvarůžka (flétna). Vystoupením Jana Máchala nabylo hudební podnikání v Třebíči jednotného a mohutného proudu. Máchal byl muž činu, a tak vždy od myšlenky ke skutku nebylo daleko. Zařídil v Sokole sbor tamburášů. Hrálo se nejprve na členských schůzích, pak i veřejně; i do Náměště n. Osl. byl uspořádán zájezd. Tamburáši zanikli asi pro jednoduchost a nedostatek skladeb, ale Máchal hned zřídil salonní orchestr (A. Kofránková u klavíru, J. Máchal u houslí, M. Koutek u violoncella atd.), a už se hrálo. V době výstavy 1903 cvičil místní dechovou hudbu Grulovu, rozšířil ji a řídil. Tato pak velmi oblíbená hudba konala časté zájezdy i jinam. Od dechové hudby přešel Máchal k symfonickému orchestru. Sháněl a opisoval pro něj noty, pracoval houževnatě a vystoupil na některých podnicích Sokola i před širší veřejností, na př. při gymnazijních akademiích, kde orchestr doprovázel obyčejně závěrečné zpěvy. Později se toto symfonické těleso rozpadlo. Nestanul, zřídil kvartet lesních rohů, smyčcové kvarteto (v němž vystřídalo se několik členů), a které bylo předchůdcem Učitelského kvarteta. Zřídil i pěvecké kvarteto (Jan Máchal, A. Mikunda, M. Kubeš, F. Brabenec, R. Wolf, J. Strniště, M. Koutek, J. Syrový). Po několik let toto pěkné sdružení působilo. Mnohé snad upamatuji na oblíbenou Mikundovu píseň »Růžičko má, dřímej« nebo na Strnišťovu »Šla Bětuška na kázání«, na rozmarnou polku »Josefinka«, na unylou »Kto za pravdu hoři« atd. Mimo Sokol pak pracovaly oblíbené hudby Grulovy, později po převratu vznikla stejně oblíbená hudba Odborového sdružení hudebníků (OSHČ) s kapelníkem R. Vondrou, které pořádaly a pořádají promenádní koncerty vedle obstarávání hudby při zábavách a jiných společenských podnicích. – V Sokole tradice Máchalova zůstala. Zůstal salonní orchestr, který se časem rozšířil ve větší smyčcový orchestr a působí při sokolských oslavách, divadlech aj. V roce 1924 byla zřízena dechová hudba Sokola za řízení V. Řípy, po jehož odchodu převzal vedení odb. uč. F. Vaigner. Dechová hudba sokolská vedle podniků sokolských účinkuje při oblíbených promenádních koncertech na sokolském stadiu. Vedle dechového souboru sokolského tvoří se symfonické těleso sokolské, aby tento úsek hudební u nás nebyl opuštěn.

Mé pojednání muselo býti stručné, a proto nemohl jsem zachytnouti podrobně hudební poměry dřívějška a dneška. Chtěl jsem upozorniti na všechny obory hudební práce, a proto jsem přešel od hudby duchovní ke zpěvu (Vesna, Lumír, Hlahol, Janáček), ke komorní hudbě (Učitelské kvarteto), k jednotlivcům, k dechovým hudbám (hudby Grulovy, OSHČ, sokolská) a k hudbě orchestrální. Jména A. Kofránkové, J. Strniště, J. Máchala, M. Koutka, měla by býti vděčně jmenována, protože jsou spojena s etapami hudebního ruchu v Třebíči. Stejně tak veřejnost třebíčská měla by vděčně vzpomínati mnohých zpěváků, zpěvaček a hudebníků, kteří v dřívější i v dnešní době po celodenní námaze za dnešních existenčních trampot chodí do zkoušek, hrají, aby tím obveselili, poučili druhé, nemajíce za to mnohdy nic, ba snad nevděk. Těmto známým i neznámým pracovníkům děkujeme, že hudba v Třebíči šla k srdci a srdcem k vlasti, že poskytli a poskytují Třebíči veliké dobrodiní kulturní, takže naše město v mnohém ze stanoviska hudebního jde před jinými městy dopředu. Dnešní doba klade hudbě veliké překážky. Je bída, a to se těžko zpívá a hrá, těžko se opatřují nástroje a v hmotném neklidu nerado se cvičí. Hudba gramofonová a vůbec strojová velmi zpohodlněla dnešní generaci. A mládež, ta má k hudbě mnohem dál, než tomu bylo před 50 lety. Jestliže dříve obecenstvo účinně sympatiemi, návštěvou podniků a hmotně podporovalo hudebníky – a tehdy byla klidnější, spokojenější a ohleduplnější doba – pak tím více dnes musí naše občanstvo hudbě přáti, aby krušné doby, jež nyní hudbě nastaly, byly prožity bez velkých ztrát tak, aby až se poměry uklidní a lidé najdou vřelejší poměr k hudbě (tak jak tomu bývalo dříve), aby opět hudební korporace neoslabeny mohly pro duchovní potěchu národa pracovati. Jak by nám bylo v přírodě smutno bez květin, bez ptáků, bez motýlů, tak by nám bylo teskno v životě bez hudby. A kdyby všichni i nejširší vrstvy našeho lidu mohly býti činně účastny hudebního podnikání, jak by se veselost do duše, uspokojení do srdce, úsměv na tvář vracely. Hudební korporace měly by přemýšleti o tom, jak by podchytily mládež a všechny občany, jak by usnadnily vstup a účast na hudební práci. – S tím, co bylo vykonáno, můžeme býti spokojeni, jest to k naší cti.

A nyní dále, všichni prací, vzájemnou důvěrou pro hudební rozkvět Třebíče, aby ti, co po nás přijdou, našli tak krásnou tradici, jakou jsme našli my!


Vrátit se na obsah Památníku.