Vlad. Sova
Lidová mluva na Třebíčsku

Obyvatelé našeho okresu mluví – až na západní výběžek jeho, tj. Předín a Opatov – nářečím hanáckým, třebaže se ovšem Hanáky nenazývají. Původní fotografie: pohled na starou spořitelnu (30,63 kB).Praví Hanáci slovou vlastně jen obyvatelé oblasti říčky Hané od Vyškova po Kojetín a Kroměříž. Jazykově však je pojem hanáčtiny mnohem širší. Zabíráť toto nářečí celý veliký vnitřek Moravy, dosahujíc na sever až k něm. pohraničnímu pruhu u Bludova, na východě k Lipníku, na jih pak až k Napajedlům; zde i tam sousedí s nářeční skupinou slovenskou. Na západě přestupuje hanáčtina sev.-západní hranice okresu třebíčského a zasahuje dosti hluboko do okresu jihlavského, hraničíc tu místy jednak přímo s územím jihlavského ostrova německého (čes. obce Jestřebí, Uhřínovice a Příseka – něm. obce Falknov [Folknava] a Rosice čili Roschitz), jednak, a to většinou, s nářeční skupinou českou (podle Fr. Bartoše) čili moravskočeskou (podle Fr. Trávníčka). Je pochopitelné, že jazykové území tak rozsáhlé nemá mluvy jednotné; je proto správnější mluviti o nářečních skupinách, tedy i o skupině nářečí hanáckých.

Za nejdůležitější znak celé nářecní skupiny hanácké pokládají se všeobecně široké samohl. é (za ý nebo ej) a ó (za ou, popř. í), jimiž se hanáčtina liší jak od dialektů slovenských na jihu a na východě, tak i od skupiny moravskočeské na západě. Jestliže v největší části okr. třebíčského říkají (stejně jako někde u Vyškova nebo u Přerova) např.: Šoukalovi pré zétra povedó béka, slyšíme v Předíně nebo v Opatově i od nejstarších lidí říkat: Šoukalovi prej zejtra povedou bejka (tedy stejně jako např. u Telče, u Žďáru nebo většinou v Čechách).

Rozhraní nářečního území hanáckého a moravskočeského je v starších odborných pracích stanoveno jen přibližně. Tak Bartošova Dialektologie moravská (II. 1895) určuje toto rozhraní osadami Chlumek (u Měřína)–Předín–St. Říše–Želetava, tedy naprosto nepřesně, hlavně v úseku Chlumek–Předín, kde se zcela pomíjí rozsáhlý výběžek hanáčtiny směrem k Jihlavě, zvaný dnes úsek okříšský. Celkem možno říci, že je rozhraním čára, jež jde (od jihu k severu) od osady Horek (u Želetavy) na Čáslavice, Římov, Štěměchy, Chlístov, Heraltice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Uhřínovice až k Přísece, a to všude málo na západ od jmenovaných osad, takže tyto jsou všecky ještě hanácké. Poslední dvě osady, které si v řeči staršího pokolení také zachovaly podnes han. é a ó, jest tedy (nehledíme-li k zářezu Knínice–Krasonice jz. od Želetavy) pokládati za nejzazší západní mez hanáčtiny vůbec.

U Příseky obrací se hraniční linie náhle k východu a jde sev. od Komárovic (na Jihl.), Střížova a Přímělkova mezi Radošovem (han.), Vržanovem a Kamenicí (mor.-čes.) směrem na Chlumek (v okr. velkomeziříčském).

Značně nepřesné rozhraní Bartošovo pro tento úsek hanáčtiny opraveno je v »Morav. nářečích« prof. Frant. Trávnička (Praha 1926), který se dovolává informací prof. Jarosl. Veselského, jenž nově hranice podle stavu z r. 1910 určil. Zde je však třeba opraviti přece ještě malé nedopatření; týká se osady Puklic. Prof. Trávníček, opíraje se o údaje prof. Veselského, vede zde hraniční čáru nářečí han. a mor.-čes. od Příseky k severu západně od Puklic, (»Morav, nářečí« str. 8, rovněž »Dialektologická mapa« k nim připojená) počítaje takto tuto osadu do území ještě hanáckého. To je omyl. Hranice tu nejdou od Puklic západně, nýbrž se této osady ani nedotýkají, obracejíce se od Příseky přímo na východ.[1] V Puklicích, kde pisatel těchto řádků vyrostl, nebylo nikdy, ani v předešlém pokolení, hanáckého é a ó, pro něž se právě Pukličtí sousedům ze Střížova (5 km jv. za lesem Valdekem!) vždycky smávali, nazývajíce je Čiháci, nýbrž pouze ej a ou. Puklice vzdálené necelé 2 km od Studýnek, první osady něm. ostrova jihlavského, oddělují svým nářečím moravskočeským hanáčtinu v tomto ohbí od území německého. Osady Čáslavice, Štěměchy, Heraltice, méně již Zašovice, zato však na Jihlavsku Panská Lhota, Střížov, ba i Příseka mají ve starší generaci podnes nářečí hanácké. V městečku Brtnici mluví však i starší lidé již většinou »česky«. Také do Vesnic v severní části okresu (Radošov, Kouty) zasahuje od sev.-záp. již silně vliv sousedního nář. moravskočeského. V Radošově na př., odkud má Bartoš ještě hojnost dokladů hanáčtiny, mluví tak dnes již jen několik jednotlivců. Na východ odtud ležící Svatoslav a Bochovice mají však é a ó ještě důsledně zachováno podnes.

Už Bartoš zdůrazňuje obecně známou zkušenost, že se v mluvě mladšího pokolení dialektické zvláštnosti stírají. Kde starší ještě říkají: bodo, rebe, hoťekat, mozeka, vedl'čka, tam mluví mladší: budo, rybě, oťekat, nejmladší pak: budu, ryby, uťikat, muzika, vidlička. Příčiny toho, že původní výslovnost ustupuje, jsou ve všech krajích obdobné: je to čilejší pohyb obyvatelstva, podporovaný dnes autobusovou dopravou i v krajích do nedávna zapadlých, častý pobyt jednotlivců mimo domov za prací, na vojně, hojnější četba, zvl. novin a lidových časopisů, jako Hvězda, Moravanka, Ilustr. zpravodaj a pod., rozhlas, především však vliv školy.

[1] Přítomná stať napsána byla již r. 1932 pro sborník »Třebíč, město a okres«, ale k uveřejnění tehdy nedošlo. Mezitím vyšel r. 1934 imposantní III. svazek Českoslov. vlastivědy (Jazyk), v němž je nářečím českým věnována obsažná stať prof. B. Havránka. Bohužel se v ní toto nedopatření opakuje, a to jak na str. 169, tak zvl. na mapce na str. 105 a v textu str. 106, kde je nespr. řečeno na plno: pouze han. é, ó mají osady ležící proti nim (tj. proti Beranovu, Lukám, Bítovčicům) na jih: Puklice, Střížov atd.

Přibližuje-li škola lidovou mluvu jazyku spisovnému i v nářečním území souvislém, je její vliv tím pronikavější na našem nářečním rozhraní, tj. v sousedství nářečí »českého«, jehož tvary i hlásky jsou bližší řeči spisovné. Mladší lidé, jako by se ostýchali setrvávati při původní mluvě »venkovské«, přiklánějí se k domněle pokrokovější nebo panštější řeči městské.

Nářečí českomoravské mají tedy osady ležící od svrchu uvedené hraniční čáry na západ (na Třebíčsku především obě větší osady západního výběžku našeho okresu, tj. Předín a Opatov), popř. na sever (na Jihlavsku tedy Puklice, Luka, Bítovčice, Vržanov, Kamenice atd.). Přezdívka Čiháci, obvyklá v Puklicích pro sousedy ze Střížova, vznikla snad nějakým nedorozuměním. Podle Bartoše (II, str. III) přezdívají názvem Čuháci právě skuteční Hanáci, mluvící dosud bodo, čóhat (= trčeti), sousedům, kteří už říkají budu, čúhat, zkrác. čuhat.

Území od hraniční linie na východ je všecko hanácké. Mluva obyvatelů města Třebíče, do nedávna silně promíšená slovy a obraty německými, které jsou dokladem neblahé někdejší nadvlády Němců, či spíše odrodilců v městě, vždycky se mnohem víc lišila od okolní hanáčtiny, než třeba ve Vyškově, v Kojetíně nebo v Prostějově, majíc do sebe ráz obecné češtiny. (Fr. Bartoš věnuje jí pozornost v Dial. II, 223–227.)

Popis lidové mluvy na Třebíčsku a přilehlém území okr. jihlavského, který níže následuje, nečiní si nároku ani na úplnost, ani na soustavnost. Podrobná práce o tomto předměte vyžadovala by mnohem více místa a mnohem delšího a pronikavějšího pozorování. Nářeční materiál již sebraný a publikovaný bylo by mimo to třeba na příslušných místech samých znova ověřovati. Jen tak dal by se dnešní stav řeči lidové na zajímavém nářečním rozhraní na západě okresu zachytit přesně a spolehlivě, po př. zakresliti na mapku o větším měřítku.

Přítomný popis opírá se o základní jmenované dílo Bartošovo a o stručný přehled všech dialektů jazyka čsl. v knížce prof. Trávnička (O čes. jazyce, 1924) a jen výjimečně doplněn je poznámkami a doklady vlastními (zvláště z Jihlavska). Máť jen úkol popularisační[2].

[2] Speciální práce o naší (západní) oblasti nář. hanáckého, čili o t. zv. úseku okříšském, je cenná rozprava prof. Jar. Veselského: Z lidového lékařství obce Heraltic, Program 2. čes. gym. brněnského z r. 1911. Materiál tam obsažený je spolehlivý, ale látkově (tématem) omezený. Úryvek odtud uvádí prof. dr. Trávníček v uvedené již populár. knížce O čes. jazyce (1924) na str. 40. mezi ukázkami nář. hanáckého. (V Moravských nářečích z r. 1926 jmenuje však v seznamu odbor. literatury dialektologické, str. 20, rozpravu Veselského nedopatřením jako práci o nář. moravskočeském.)

Pouze přehled rozdílné výslovnosti samohlásek i, í a y po různých souhl. je pokus samostatný. (Viz níže: Poznámka fonetická.)

V přepisování nářečních dokladů použito je obvyklé soustavy písmen pro hlásky jaz. spisovného, ale v možnostech této soustavy dbáno jest více skutečné výslovnosti. Důsledně fonetický pravopis, který by byl s to vystihnouti věrně všecky odstíny výslovnosti, ztěžoval by porozumění neodborníkům a působil by i veliké nesnáze v sazbě.

SAMOHLÁSKY

a, á zůstává nepřehlasováno: jatel(ina), naša sviňa, u vohňa, do pola (ale i jahla); zabijat. Přechodn.: leza, stoja, s předl. fkleča. Vždy s přehl. je: kuře, holóbě, držet, stavět. V Třebíči samé drží se nepřehlas. kaša, čepica, ale: do kopce, pana učitele.

á se někde přehlasuje zase nad míru jaz. spisovného: třisl se, chodiť pořitkó (po pořitko, srv. pořádek), něco podošihnót; místy též: von se smil. Výjimkou i v příponě zdrobňovací: prasitko, kořitko; ojediněle v slově škeřópka (vedle ščeřópka, Pyšel).

a se dlouží důsledně v příč. min. činném, ale jen v rodě muž.: voň dál, volál (v Třebíči samé a na Jihl. ne); bábička, fčerá, vobá dvá (4. p. však krátce).

á se krátí (i v Třebíči): žaba, vrana, rana, krava, klada, ďama, skala, mak, blato, kamen ; vo pul pati (čti t tvrdě), vona plače; brat, cpat, lhat atd.

V severní části okr. (H. Vilémovice) bývá slyšet: dvě kilu (kila). Na jihu, směrem k Mor. Budějovicím, nabývá á, ba poněkud i a, temného zabarvení do ó, o: čekóme no vós, Dvořók dóvó novó střecho, Marióna Zóděrova mó novó zóstěro (Bartoš).

e, é: o tvarech v lesi, ve školi viz níže. Zdloužené e slyšet v Třebíči v slovech: céra, večéře, místy i kostél, očitél (Mikulovice), na Jihl. voň séďi, v zéli, strejc uš léži, derou péři. Za e bývá tamtéž zúžené i: housinka, gdy požineš? (na pastvu).

é (ie) se úží a krátí v i: chlif, večir, slatki mliko, nic dobriho, na panckim, sict, pict; co se šklibeš, v lite; máme zaplacino, spravino.

ě se někdy zeslabuje v i: von šil, chťil (vých. od okresu třebíč.), rozkaz. zp.: sedňite, zavřite.

i, í se v mluvě starších lidí, zvl. v již. a jv. části okresu, v slabikách kmen. i v konc. často pohlcuje, zbylá souhl. tvoří pak sama slabiku. Nejčastější je tento zjev ve slab. li: achme šl' (= abychom šli), hl'na, vedl'čka, žl'ca, v stodol', det voň' to nevěděl' (Valeč; v ž. r.: nevěděle), ale: lisťi; bř'tva, kř'dla, ale: peřena, -ina; vo koz', ale: mozeka, muzika; v les', okrojte s', ale: selné; v noc', lac'no, ale i : laceno; š'ška, š'dlo, poš'nuté (= pokřivený), ale: šeroké; voč', stač't; lž'ca (častěji přesmykem žl'ca), ž'to, ale: žid; sň'daňi, pšen'ca, sedň'te.

Tato výslovnost se vytrácí a bývá často stíhána posměchem. (Co sté mňél'? Knedle a zél'.) V Třebíči se i nepohlcuje; rovněž v soused. nářečí moravskočeském těchto tvarů neslyšet nikdy.

Místy, zvl. na sev. směrem k Měřínu, se i v široké výsl. mění v e (ne však po souhl. retných): ňec, sťecha (= zticha), serotek, hospodařet, vozet, slóžet, cebola, ženski vekládale. V Třebíči trvá i.

í krátí se v slab. kmen. i konc. na venkově i v Třebíči vesměs v i: klič, lizat, já meslim, voň se trápi, neco lepčiho, staveni, posviceni, zeli, peři. Jindy se í rozšiřuje v é: céťit, v zémňe, v příp. zdrobňovací: psék, vozék, na soused. Náměštsku i rohlék. 2. p. množ. zní místy: břizé, hosé; po jiných souhl. se tyto mor. tvary nevyskýtají. V Třebíči se říká: vozejk, cejtit, ba i: pejsek, pisejček, mičejček.

y se mění v slab. konc. zpravidla v e: rybe, hruške, mluvi take česke; ty ženski povidale. Západ okresu, sousedící s nář. mor.-českým, zachovává -y. V tvarech: cihle, fčele, vose, koze, do škole, obvyklých i v Třebíči, není hláskové změny y-e, nýbrž jde o přechylování k vzorům měkkým (cibule). Důkazem toho jsou tytéž tvary koze atd. na Jihlavsku, kde se nikdy neříká: rybe.

V mluvě lidí starších, zvl. na vých. a jv. okresu, přechází y v e též ve slab. vnitřních: rebe, vedl'čka, mozeka, peske. (Srv. níže u-o.) Koncové e za y drží se však pevněji než vnitřní. V Třebíči je tu již jen y.

ý přechází širokou výslovností v é: mlén, bévat, dobré den, ženskéch, vosléchat se, stréc. Západ. výběžek okresu – Předín, Opatov, ba i Zašovice, na sev. Kouty a Radošov mají tu všude již »české« ej: hodnej strejc; rovněž v Třeb.: voň se mejli, u dobrejch lidi.

Poznámka fonetická. Co se týče samohl. i a y, je znění jejich v nář. mor.-českém od sebe znatelně odlišné; ale též i samo (za spis. dnešní i a í) se ve výsl. na Jihlavsku (mám na mysli řeč v Puklicích u Jihl.) značné různí. Všeobecně možno říci, že spis. dlouhému í odpovídá zkrácené i úzké, spis. krátkému i pak i široké, a to zvl. v koncovkách (píši je zde y, a to i po souhl. měkkých). Jen výjimkou se v jiných případech také za spis. i vyslovuje i úzké. V hanáckém nářečí okr. třebíčského však rozdíly výsl. široké a úzké slábnou nebo docela mizejí, ač některé kraje nář. hanáckého tento rozdíl zachovaly. Ježto si ani odborné práce tohoto zjevu po zásluze nevšímají, stůjž zde přehled výslovnosti samohl. y-i-í po různých souhláskách. (Způsob psaní bude zde tedy poněkud jiný než v přepise slov nář. hanáckého, ač i tam rozlišuji i a y, na př. druhi nohy.)

Po retnicích b, p, m, v zní v jazyce obce Puklic zřetelně široké (tvrdé) y v těchto slovech: ryby, duby, naše holuby (1. i 4. p.); charpy, pytle; my, krámy, myslit; vyndat, do Jihlavy, vysoko – avšak též: von se chlubyl, voň se ji libyl; koupyl, vyklopyt; v neby jako na zemy, s námy; votrávyl se.

Úzké i: vobili, holubi vejce, vona se chlubi, v nebičku; čepica, vopilej, tupi dláto, takovi chlapi (1. i 4. p.) patři pozabijat; už je pod zemi, dvě miry pola; vino, dávi se, pávi péři, novi učiteli.

Po l je slyšet široké y: lyska, avšak též: v neděly (6. p. místo v neďelu), v maštaly, naše voly nežraly, naše muski povidaly, ženski řikaly (v obou rodech bez rozd. výsl.), abysme se modlyly; polyl, myslyvna.

Úzké i: dvá učiteli, vona se nemodli, heski vobili, zéli, kobyli mliko, vy ste voli (nadávka).

Po r, ř zní šir. y: múry, fabryka; vodevřy, přyšel, řyťyca, kopřyva, třy kuse.

Úzce zní i: stari ženski, u stariho rybnika, krif, rybaři, řikat, 1. p. tři muski (4. p. třy), třy ženski (v 1. i 4. pádě).

I v slově ribňik však slyším často i užší než v: ryba.

Po zubných d, t, n možno rozlišiti výšl. čtverou:

1. souhl. tvrdá, y široké: soudy, boty, ty muski, rany.

2. souhl. tvrdá, i úzké: aď bohati, nebo chudi, nekeri sou hodni, nekeri taky né (d, t, n vyslov všude tvrdě!).

3. souhl. změkč., i úzké: souseďi, haďi kuža; kohouťi, ťisíc renckejch, šak von zaplaťi, hromada kosťi, křyčel bolesťi; kačeňi péři, pan fořt hoňi, ňičkom, fšichňi cykáňi.

4. souhl. měkká, ale y široké (ďy atd.): ale ďyte, lýďy! gdo to hoďyl? zaplaťyl, má velki bolesťy, až do kosťy; ňygdá ňyc, hoňyt.

Po sykavkách s, z, c: stejně široce zní: hat syči, vlasy, syrovi maso, jako: prosyl, brousyt, dej sy pozor, v lesy (tj. v lese); brzy zní stejně jako: hrozyl, urazyt, na vozy (= ze), na mezy, velká zyma (ale: v zimňe), cykán, na koncy, fšici chlapcy (zřetelně v konc. rozlišeno!).

Úzce zní: kosi (ale: ptácy), husi kref (ale : lycká krif), psi sádlo, hasič (ale: hasyt); hovězi luj, kozi chlivek; cigorka, cigára, cisař, teleci maso, fšici (vedle: fšicki).

Po š, ž, č široce zní: šydlo, ušyt šaty, f košy, šyrokej; žydofka, na nožy, žyla; čystej šnuptichl, modri vočy.

Úzce: naši, na naši zahraďe, vyši strom, fšichňi; koňcki žiňe, pasák dlouho (= pozdě) žine; či je ten věči krajic, jehliči, kočiči, čihat.

Po h, ch, k široce: nohy; chytat muchy; kydat, z mouky. Úzce: druhi muski i ženski, kilo mouky; drahi žyvobiti; hluchi lyďy; veliki muski, na Jána Nepomuckiho, na panskim*).

o se v hanáčtině většinou zachovalo, někdy se však mění v u: pomuct, kupat, na kupečko, puntrobi (propust v rybníce), poď dum, di dulu, zbujnik, ruste, nemuhle, vluni (jihl. vlůňy) stunat (přít. čas: stůně je zkrác. ů). V Třebíči samé – až na ojedinělá slova (na př. ruste) – trvá o. Místy se o dlouží, zvl. na Jihlavsku: vona se stróji, stóji, rana se hóji, bóli, nahóře, dólu, voň se bóji.

u mění se (a to i po souhl. měkkých, kde odpovídá spis. i) v o, a to (obdobně jako při y-e) spíše v koncovkách: vokolo stolo (= -lu, na Jihl. stola), při stolo, na vozo (vedle -zi), stratil čepico. V mluvě lidí starších je dosud o za u též v slabikách vnitřních: dva kose, na loske, našo došo. Bok je tedy bok i buk, kos je kos i kus. Jinak však již o ustupuje spisov-

*) Tyto rozdíly ve výslovnosti y-i-í jsou, jak bylo již svrchu poznamenáno, v hanáckém nářečí okresu třebíčského namnoze setřeny; proto jich v přepise dokladů z hanáčtiny už není níže dbáno.

nému u; stejně jako jsou vedle sebe tvary: rebe-rybe-ryby (u mladších skoro jen poslední), říká se i: bodo-budo-budu. Toto konc. u se ovšem drží i po měkkých souhl. – a to i v Třebíči samé – bez přehlásky: čepicu. Za u bývá y v slově hlyboké (též na Jihl.).

ú. Za původní ú (a přehláskou z něho vzniklé í) bývá ve vší hanáčtině ó, jež tedy odpovídá po tvrdých souhl. spisovnému ou, po měkkých í. Vedle é za ý (ej) je toto ó hlavním znakem nář. skupiny hanácké, který ji odlišuje od skupin sousedních, u nás tedy od nářečí mor.-českého: sód, hól (= úl), ďóra (v. ďira), za našó zahradó, pudó; v jv. části (Valeč) zní toto ó otevřeně, nabývajíc zabarvení do á: máka. Na severních hranicích okresu má dnes již převahu »české« ou, v Předíně a Opatově je pouze ou, rovněž v Třebíči samé (ba někdy už i přehláska: za peci, za naši stodolou).

ů se vesměs krátí, a to i v mluvě Třebíčanů: kuň nemuže, dej volum.

Za spis. a po souhl. retných, kde toto stojí za praslov. nosovku en, zachovává se v několika slovech dosud ia: holóbjata, řibjatum, pópjata, zmjást, zavjadli japka, pjatro (půda nad stodolou), místy však též po s: hósjata (Čechtín, Bochovice). Na Jihlavsku kromě obecně obvyklých -bjata (holoubjata atd.) je už pouhé a. Na jihu směrem k Jaroměřicím se přehlasuje aj téže slabičné ve slovech: kré (= kraj), héné (= hajný).

Ovšem že také ej původu jiného než z aj se mění v é: to néde (ne-jde), ty néseš (ne-jsi), von je (= jej) viďél, dyt se na ňé divál – stejně jako: véce, nélepči.

SOUHLÁSKY

Na konci slov a slabik mění se ve výsl. souhl. znělé stejně jako v obec. češtině v neznělé. Slyšíme tedy místo b, v, d, h, z, ž na konci slov a slabik p, f, t, ch, s, š: holup, krif, židofka, hat, u noch, vus, dyš. V plynulé souvislé řeči záleží ovšem na tom, jaké hlásky jsou v sousedství (dyž bys šel dom, ale: dyš pudež dom).

V západní části okresu (Opatov) bývá slyšet zřetelně vyslovovat ražené souhl.: putna, plotna (t vyslov odděleně od n).

Skupina sh zní spodobou jako v nář. českých sch: schánět, schrnót, schnilé, schořet; výjimkou zh: zháďet (= sházet).

Slabičné l se ojediněle mění v lu, lo: sloza, sluzil (jihl. slúzyt = slzeti, plakati).

Ve slabice se vsouvá n: mňe, mňesto; místy (Trnava) je však slyšet: mje, nemjél gdy.

Za d je r: herbávi, herbábi, svarba.

Tvrdé t je v rozk. zp. pust, puste (= -ťte), dyt, det (vždyť). Na vých. lze slýchat za t již také k: zaklačit, klosté.

Praslovan. skupina dj, tj, jež se v jaz. spis. mění v z, c, zůstává v trp. příčestí sloves tř. IV. a v odvozených slovesích tř. V. 1b a VI. beze změny: zasaďené, votsóďená, huďený maso, překróťené, zaplaťino, vemláťino; sáďět, káťet, vopcháďet, háďet, vobili schádi (vzchází); rozhaďovat. Tak vesměs i v soused. nář. »českém« (votsouďenej).

Místy, zvláště však při nářeč. rozhraní na záp. okresu (Červ. Hospody, Heraltice, Opatov) mění se d a ť před t v j: pojte (= -ďte), nechojte, přijte, nebyjte (= nebuďte), ne-jejte (-ďte), zaplajte; na Jihl. vyjte (viďte).

Výjimkou je tu místy (Stěměchy) c: vracte se, chycte ho. Rovněž před sykavkami ozývá se toto j za prvou hlásku ve skup. ss, sz, šs, žs, cc, žš: paj se, proj za nás, dej si pro peňize? aj se probudiš, špajci, teťijce, dyj šel. Chůva mluví k dítěti: Uj sej zaj zlej ? (vyslov plynule). Ve slově chcél, scel (záp.) je i rozlišeno v c. Místo vezmu, vezmi říká se: venu, veň!

V mňať (bramb. »stromky«) je m přisuto (Bransouzy). Za d je b: zbihat, -hnót, pabuza (jihl.). Předsuté v před o je všeobecné: vona, voko, navopak, voves, černovoké. Předsutého h před samohl. a, e, i, o (=u), ó (=ou) přibývá směrem vých. a j. vých.: gdepakhále, habe, hiné, hočitel, v hótery, hovázat. Kolem Třebíče samé je toto h jen v několika slovech: huzel, hucho, hušák (= škvor), hulica, huďica, huďený (maso), hól (úl); ve všech těchto slovech zasahuje h až na Jihl.

Na vých. Třebíčsku je mimo to obecně rozšiř. též: hu nás, háno, han (ano). V slovech: vězda, řeben, -inek, řibje je h odsuto. Z je změkčeno: kolomaž, stežka (čti -ška), zaraž, š za s: šahat, podošihnót, přihlaš se, poproš! třiška. Šť se všeobecně, stejně jako na přilehlém území »českém«, mění v šč: ščesťi, ščika, vomaščené, ale: dyšt. Za č bývá v přivl. příd. jm. místy (Výčapy, Opatov) c: mamincin.

Před i se ve výši. zanedbává j: meno, mino, su, seš, (v záporu však nésu z nejsu, na Jihl. podle toho dokonce: on nejňy = není) pudu, příde vedle: přide; zvl. před i: iné, isté, iskra, indá. Slovo lžica, lž'ca mívá přesmyk: žlica, žl'ca.

Pozn. kmenoslovná: vlast. jména osobní původu cizího (něm.), jako Pus, Tušer, Witz, přechylují se k vzorům ženským (Svoboda - Iša): pan Pusa, Tušera, Vica; podle toho i: pan Smrža.

Několik pozn. o skloňování: v 7. p. množ. č. bývá vesměs koncovka -ma: ze slepicama, kosťima, polima, vobrazama, volma (-ima, -ama). Zastaralý 6. p. množ. č. dvořích drží se houževnatě v místním označení: na Nových Dvořích, ale místy i u jiných slov: v Stěměších.

6. p. jedn. č. má (i v Třebíči) často konc. -i (na vozi, vedle: na vozo, v lesi, f stodoli, ve školi) od vzorů měkkých (srv. spis. v mosazi, v cibuli). Je to obdoba tvarů množ. čísla (i na Jihl.): fčele, cihle (podle: koule). Sóci (soudce) se skloňuje podle jm. příd.

O tvarech koze, fčele viz výše (změna y-e).

2. p. množ. č. rybé, vokné je až na vých. od našeho okresu, rovněž mor. tvary: v zeló, v bořó zní u nás: v zeli, v zeli, v boři. Zvláštností i odjinud známou je 6. p. množ.: byl na rybech.

Na Jihl. slyšet úpadkové tvary podle příd. jm.: dost dřiviho. 7. p. jedn. zní u vzoru kost: plakal radosti, chetali šiťi.

Ďeťi mají v 3. p. někde deťim, jinde (jz.) ďetum (Opatov); vo ďeťich, z ďetma vedle ďeťima.

2. p. množ.: toliš téch lidu.

Jména na -stě se skloňují podle kuře: strňiščete, -čata; tak i: hňizdě, -ete.

Do skladby náleží záměna pádu 1. za 4.: pozval všecky (fšici) sóseďi, nadával na učiteli; jihl.: řidici svolal vejboři, a 2. za 4. u podst. jm. typu starosta, Iša: potkal sem staroste, -sty, to je pro Procházky, šel za Iši. Tak i v Třebíči samé.

Vedle: ten chleba (pův. gen. part.) slyšet v Třebíči i: ten sejra, ba i: ten vuřta.

Příd. jm. zakončení tvrdého (trojího): dobré den, dobri ráno, bez hodni (vysl. n tvrdě) ženy, g hodni žeňe, f čisti (t tvrdé) vodě, f stari chalupě, u staréch liďi – ale u Janofsku, u Pokornu.

»České« tvary: bohatej, starej, muskej mají na Jihl. množ. č. bohati (t tvrdé) stari muski, hodni lyďy, panski uš mláťijou. Stejně i: stari ženski, stari koščata. Tak většinou i v Třebíči. Místy však je tu již změkčení souhl. Opatov: stari muski v. musci. Kolem Třebíče slyšet i: bohaťi staři musci, velci kluci.

Do sklonění příd. jm. přivlastňovacích vnikají tvary slož.: do tatinkoviho kabátu atd. Naopak slyšet v Třebíči vesměs příd. jm. přivl. též od jmen na : Malu vocet, Janofskova hospoda, rodina Hojnova. Jmenné tvary za určité jsou též v Třebíči; flaškovo pivo, šipkovo povidli, ba i loutkovo divadlo.

V zájm. on je 4. p. bez rozd. život. i neživot. ho, v již. části pak jé (=jej), na ňé, 4. p. střed. r. ho, na jihu je. 7. p. zní s ňém. Za mor.: před naším slyšet obyč. množ. č.: před našéma.

Žen. rod zájm. ukaz. ta zní vždy krátce, rovněž 4. p. tu v. to; 6. p. jedn. ňic po tem néňi (podle ňem). 7. p. s tém, na Jihl. s tim (t tvrdé).

Množ. č. jihl. ty (široce, tvrdě) muski, žencki, koščata, na Třeb. často ťi musci, ty nebo te ženski, řibjata, téch (jihl. tejch) atd. (podle jm. přídavných).

U číslovek stojí za zmínku dloužení: vobá dvá v 1. p., ne však ve 4. p. (srv. jihl. vyslov. 1. p. tři nebo tří, 4. p. třy). Třeb. vo sedumi, jihl. rovněž sedum, ale: vo sedmy. Za táz. přísl. kolik se říká většinou: mocli jich tam belo?

ČASOVÁNÍ

Příč. trp. bývá ve stř. rodě v tvaru neurč.: máme zabito, je zmrzlo, zamčino, spravino (o dobytku), ale: prase je zabiti (t tvrdě), pivo je zaplaťeni (n tvrdě). V přič. čin. se důsledně – ve vší hanáčtině – dlouží samohl.: dál, volal, spominál, mňél, býl, místy i kópíl. Sousední nář. »české« tu nedlouží (volal, koupyl).

Několik sloves jednotlivých, hodných povšimnutí, v růz. tvarech: tř. I.: ukract, vobkradená, zanesená škarba, má napasino, voziblé, napité (= opilý), rožni!, veno, veň (= vezmu, vezrni!); tř. II. minulé téden; tř. III. umijó, trpijó, chcó (jihl. scou, nescou, scel); tř. IV.plaťijó, zaplaťino, votsóděné; tř. V. ďelaji, sáďijó, smijó se. Moravských tvarů: ďelajó (V. 1a) neslyšet na Třeb. nikde. Hrat má 3. os. množ. hraji v. hrajó, ježto i spis. se sloveso kolísá mezi V. 1a) a V. 4.

K jedn. č. su, nésu, seš (= jsi atd.) bývá místy množ. č. seme, sete doma? Nesete nemocné? V min. čase ovšem jen: dostál sem, dostali sme.

Vim, jim (jest, najedené) mají 3. osobu množ.: vijó, jijó.

Mám zní někde v rozk. zp.: nemiťte starosti (Koněšín). Za spis. viď! je na Třeb. vide, vede; v množ. č. na Jihl. vyjte!

Několik příslovcí: tudle, támle, hodňe (hodňe liďi, byjte hodňe zdravi!), vocať, dolu (dólu, dulu), dom (v. dum), ničkom (nicky), tepraf, decke v. dečke (Koněšín), kvičeró, bárci, lale (= hle), hele, han. v. háno, nešt, nopravda, no žet (tj. ovšem, Opatov), pádem (ven pádem sul = zároveň), věčim dilem (= pravděpodobně); v Třeb. teťka, zdetka. V Opat.: on tje (= asi) tam už nebude. 2. stup.: teplejc, nahóřejc, častějc; rejši (réši, jihl. rači).

Několik slov (kterých v Bartošově Dialektologickém slovníku mor. z r. 1906 buď není, nebo jsou v odchylném znění, po př. z jiného kraje):

banďury (hrubá obuv s dřevěnou podešví), báňá (Jihl. čmelák), breberka (veš na Jihl. též »slabá« kořalka), bubák (panák, kupky obilí), čmrnda (slabá brynda, káva, čaj), dlážka (dláždění), dlaška (mladý lusk hrách.), dlóho, dlouho (pozdě), dóda (děd), en'óno (lejno), fajčák (Třebíč. – ohníček na poli), hajtra (hubený kůň), hébalky (kvasnice), hlidat (hlidá, aby neco dostál), hrabka (suché jehličí), chramostél (nemotora), chrtósit (těžce kašlat), jablóška (»zemski japka« proti »stromským«) kivis, kiviska (piviska, tivis = čejka), kicák (zimník), klenoty (jihl., dřevěná obuv, na př. na sýpku), knucnout si (jihl., dřepnout), kolomastik (guma, na př. u divč. kloboučku), koňikovat (čistiti obilí koňikem, fofrem, mlýnkem), koplin (kurník), koza (chroust), kozinka (bez), křapadli, křapči (roští), křápnout (udeřit), křidla (poklička), křidlica (taška na střechu), króžala (suš. hruška i jiné ovoce), krsál (křivý strom), kruchovina (špatná mouka), kukla (kukaň), kukuláčet (kutálet), lákovišče (kaluž), lupinky (řepný chrást), mahola maholná (vyběravý v jídle), maškaráďi (maškary), micánek (králík), mňadlica (na len), mňať (nať), mňechonky (angrešt), mrcák (roztoulaný nezbeda), mrcól (jitrocel v jeteli), nárožák (silný hřeb), nařvanej (nadutec), nátoň (prostor mezi domem a stodolou), ómňeti (plevy, vymlácené rozbité klasy), oplín (dřev. opěra), pářeň, párňik (ve stodole, odděl. oplotkem od mlatu), pjery (kysané knedlíky), praščáči (suché haluze), přepeřit (místnost – přepažit), puntrobi, pontrubi (propust v rybníce), santále (jihl., viz banďury), sklopec (vikýř s kolmými dveřmi a stříškou), skrápat (stonat), sósek (truhla na mouku, spíž), sotor (slaměná kabela), spratek (nadávka pro malého), strból (zakrslý strom i člověk), stréc, strejc (hospodář, pantáta), střenka (jihl. křenfa = šeřík), střiňata, třiňata (děti bratranců), stromky (bramb. nať), stuha (stoh slámy), šabročit (něčím štěrchat), škrondat (ve veliké obuvi), škoda (dobytek je ve škodě), špendlíčí (jehlicí), šperk (kamenité pole), špižlat (neuměle řezat), tetka (hospodyň, panímáma), učitat se (příti se oč), vehlásit čemu (práci – stačit) vetřisadlofka (malá mlátička), vopucovat (oholit), vosóch (suchý strom, suché pole), vostržeň (jádro vředu), zamekáč (silný kapesní nůž), zámňeťi (závěje), zavracet (dobytek ze škody), zbíračka (podebranina), žbíračka (naběračka, žufánek).

Několik názvů nemocí z Heraltic z rozpravy Jar. Veselského z r. 1911: sókotiny, střile, óroky, kamen, požlóteňica, psotnik, paróci nemoc, natká, břed, přimoty, nejahot, kótka, nadňica, náraza, suchi lámáňi, namináňi atd.

UKÁZKY NÁŘEČÍ Z RŮZNÝCH KONČIN OKRESU

Z Heraltic. Jak v Heralticích těšívají nemocné: Ježišku zlaté, ste to vy? Vy vypadáte! Voči fpadli, bradu špičató – Vás uš pámbu dloho trápid nenechá. Eno, musime tam fšici.

Každé holt má náturu inó. Negdo stune v jednom kusi a furd nařiká. Negdo nesmi ovoce a ňic kyseliho, hnej se mu uscává chlista (pálí ho žáha). Někdo má kačeňi žalódek, zežere třebas tento a zmichá fšecko dohromady. Já sem skusila ze žalótkem dost. (Výňatek ze studie prof. Jar. Veselského.)

Z Bochovic. Náš malé Francek pásl z druhéma klucima na kopečko hósjata. Francek se chcel pochlubit, co dovede, a ďelál s kopca dulu kotrmelce. Hósjata pipale. Až najednó, vi pámbu dobrotivé, jak se to stalo, dvě hósjátka dělaji kotrmelečke take, jenže f poslednim tažeňi. Milé Francek se olekl, chmatl každi do jedni ruke, postavoval je na noške a deš se zase svalile, déchal jim do zobáčko, aš se roskašlál – fšecko marni. Kluci se zběhli a radili, ale nic platno. Deš přehnál dum, to panečko jezdila vařéka po zadnici. Vot ti době uš se nechlubil klukům z jeho kumštama.

Ze Slavic. Výměnkář vypravuje: za méch mladéch let sme museli vic šetřit a čelátko sme nemivali. Celováno nebelo, a každé mňel moc roli óskéch a dlóhéch jako pančucho. Na zahradě sme mněli trnke, pár jabluňi a hruške šorpufke. Pulmistrem bel neboščik Kruba a ten jeďiné mněl s celi vsi koňa. Fšeci vostatňi tahali kravama. U našeho staveňi bele zďi s trubli. Vedle seknice sme mňeli přisťenek a za ňém černó kucheň.

Z Koněšína. Cestó s kostela. Pozdraf pámbu, tetka. Co furd ďeláte? To hoš je doba, co zme se nevidele. – Ále to vite. Staré mňe tudle takovó dobo stunál – z nohó. Dochtor z Vaďislave mo na to dál takovó mastičko a zalepil to flastrem. Ale za téden mo bolesti polevile, ňičkum má zaplať pámbu pokoj.

Jiné ukázky viz v Čsl. vlastivědě III (1934): z Kožichovic (str. 161), z Heraltic (str. 163), z Nové Vsi (163).

Z Opatova. (Ježto nejde již o nář. hanácké, nýbrž moravskočeské, je tu užito transkripce poněkud odchylné, srv. hořejší výklad). – Před volbama obecňiho vejboru dal hospockej do hlasu, gdo prej bude volid zasej stari přectavenstvo, že mu nejakej ten dloužek, co má u ňej v hospodě, f knize z dluhama škrkne. Hospockej ze starostou držel, protože von přy volbách dycky plaťyl nejaki to piťi, a tak mněl z ňej kšeft. Ale jeden mladej hospodář vod druhi strany mu kňyhu z dluhama ze šenkovňe zebral, napsal fšem dlužnikum upominky a večír před volbama je nechal roznist. V neďely ráno byla celá vobec f pozbižeňi. Před hospodou lyďy křyčely: Pryč ze starim vejborem. Voňy sy hospodařijou, jak scou, a dyj se jim f kasy nedostává, tak aj to zaplaťijou voliči. Starej starosta to projel na celi čáře. Mladej hospodář dostal vod noviho starosty za jeho nápat pokladňictvi.


Vrátit se na obsah Památníku.