Čeněk Sameš
Z minulosti

Západní Morava byla na počátku II. tisíciletí celkem slabě osídlena. Vedly tu však obchodní stezky, jež tam, kde vcházely do pohraničního hvozdu českomoravského, byly chráněny. Jednou z takových stráží byla tvrz nad řekou Jihlavkou, hrad Třebíč. Území kolkolem bylo majetkem knížecím. Oldřich a Litolt, knížata moravských údělů, založili při hradě Třebíči r. 1101 klášter bratří sv. Benedikta, jenž se stal kulturním i hospodářským střediskem širého kraje. Osada, jež snad tehdy pod klášterem vznikla, vyplnila brzo malé místo na levém břehu Jihlavky a přešla na břeh pravý, kde již od dřívější doby stávalo několik osad. Klášter zatím vzrůstal významem, a to nejen hospodářským a církevním, ale i uměleckým. Umělecká činnost na klášteře vyvrcholila stavbou překrásného chrámu P. Marie asi v polovině XIII. století. Období kolonizace přineslo osadě na pravém břehu Jihlavky práva městečka, snad bylo vnitřní město tehdy, v polovině XIII. století, podle jednotného plánu založeno. Král Přemysl II., jenž měl nesporně účast na tomto významném počinu třebíčského opata, brzy po výstavbě Třebíče zahynul na Moravském poli a smrt jeho přinesla bídu a hrůzy války celému českému státu. V letech následujících zboží kláštera neobyčejně trpělo, vymření Přemyslovců přineslo počátkem XIV. století trápení ještě větší. Za krále Jana zvláště okolní šlechta útočila na statky třebíčských mnichů.

Lepší doba vzešla klášteru i Třebíči za markraběte Karla, pozdějšího císaře Karla IV. Původní fotografie: novověká Třebíč (53,68 kB).Milostí Karlovou i jeho otce Jana dostalo se Třebíči r. 1335 rozsáhlých městských práv. Třebíč byla postavena skoro na roveň městům královským; bohužel měšťané nemohli v dobách pozdějších tohoto práva plně užíti. Doba panování Karlova byla dobou největší slávy kláštera, dobou největšího jeho bohatství. Ale hned po smrti Karlově, dávno před dobou husitskou, nastává rychlý, při nedostatku pramenů téměř nevysvětlitelný úpadek. Jednou z příčin jeho byly boje mezi markrabaty Joštem a Prokopem, jinou závist okolní šlechty jako byl Hynek Jevišovský zvaný Suchý čert a Jan Sokol z Lamberka. Hnutí rozpoutané po smrti Husově touhou po mravní nápravě i snahou po spravedlivějším rozdělení pozemkového majetku mezi církev a šlechtu mělo další nepříznivou ozvěnu v dějinách kláštera i města. Opat třebíčský Beneš z Lomnice stál na straně vév. Albrechta, zetě císaře Zikmunda, a tak husité musili se pokusiti o pevnou baštu strany Zikmundovy na Moravě, klášter třebíčský. Mikuláš Sokol z Lamberka zmocnil se r. 1424 Třebíče. Husitské vojsko posílilo již od dřívějška v Třebíči žijící přívržence reformy a Třebíč již nikdy potom nestala se plně katolickou, i když r. 1435 husitská posádka musila opět ustoupiti posádce Albrechtově.

Pokles významu kláštera zračil se ve vzestupu sebevědomí měšťanů třebíčských. Z panství klášterního koupilo město tři vesnice, Kracovice, Ptáčov a Petrůvky. Svoje svobody městské rozšiřovalo milostí královou bez ohledu na opata i konvent. Období klidu po válce husitské městu jen posloužilo. Dosáhlo potvrzení práva mílového a znovu a znovu přijímalo schválení starších výsad. Třebíč se králi Jiřímu – neboť ten byl oním královským dobrodincem – odvděčila pomocí proti králi Matyášovi Uherskému. R. 1468 dokonce zpečetila svou věrnost vypálením a zničením téměř celého města.

Zásahem Matyášovým dostalo se město i panství do rukou světských pánů. Stejně bezohledně zachoval se k majetkovým právům kláštera i král Vladislav II. Na Třebíči se vystřídali Zdeněk ze Šternberka, Jaroslav a Vaněk z Lomnice, Vilém z Pernštejna. Mniši žili na klášteře jako z milosti asi do r. 1525, kdy za Arkleba Černohorského z Boskovic byli vyhnáni docela. Po Arklebovi a jeho synu Janu Jetřichovi drželi Třebíč Jan z Pernštejna, Vratislav z Pernštejna, Burjan Osovský a jeho syn Smil Osovský z Doubravice.

Doba XVI. století – po znovuvybudování města kolem tvrdé hlásky městské, dnes kostelní věže u sv. Martina – jest dobou největšího rozkvětu města po všech stránkách. Nastává rychlý rozvoj řemesel, o něž pečovala sama vrchnost celou řadou privilegií, obchod třebíčský směřoval do všech zemí střední Evropy. Zvláště v soukenictví dovedli si udržeti Třebíčané dobré jméno. S rozvojem hospodářským ruku v ruce postupoval rozvoj kulturní. Třebíčské školství, podporované vyspělým kůrem literátským, dosáhlo neobyčejné výše. V Třebíči vykvetla i škola Bratrské jednoty, třeba král Ferdinand I. se pokoušel o její zavření.

V ohledu náboženském Třebíč se proti století XV. rovněž změnila. Stala se utrakvistickou. Menší část obyvatelstva, kulturně ovšem velmi významnou, jak ukázala účast kněží bratrských z Třebíče při vydání Bible kralické, tvořili členové Jednoty bratrské. I katolíci byli zastoupeni, ale tak malým počtem, že navenek město bylo jen podobojí.

Jestliže vrchnost městu přála nových výsad, nestávalo se tak vždy nezištně. Utužován byl poddanský svazek měšťanů k pánům, ba v druhé polovině XVI. století Burjanem Osovským bylo ohrožováno jedno z nejdůležitějších práv městských, právo mílové. I Smil Osovský z Doubravice, třebaže městu prospěl v mnohých věcech, svým právům vrchnostenským nikde nezadal. Památka Smilova i jeho choti Kateřiny z Valdštejna zůstala v srdcích Třebíčanů tím spíše živá a milá, že brzy po jeho smrti přišla doba běd a hrůz pobělohorských. Ani jméno Karla st. z Žerotína, jenž se stal druhým manželem Kateřininým nedovedlo Třebíč i okolí ochrániti před zvůlí vojsk. Císařští i Švédové z blízké Jihlavy byli stejnými nepřáteli městu, jež utrpělo mnoho také emigrací náboženskou. Změna náboženská však dlouho a dlouho nebyla úplná. Scházela katolická organizace církevní, vrchnost pak sama překážela protireformační činnosti jesuitů, neboť se obávala nového útěku poddaných, a tím zeslabení robotní a poplatní síly svého panství. Slavné před Bílou horou školství třebíčské bylo však zničeno úplně, hospodářský život města odchodem nejzdatnějších do exilia byl podlomen na dobu více než sto let. Sobeckost vrchnosti, či ještě spíše vrchnostenských úředníků vedla k celé řadě sporů města s panstvím, o jejichž prudkosti svědčí skutečnost, že s malými přestávkami trvaly až do Josefa II.

Ze poměr vrchnosti k městu měl neobyčejný význam hospodářský, jest viděti z toho, že zmírnění útisku mělo ihned za následek nový rozvoj nejdůležitějších řemesel: soukenictví a koželužství. V soukenictví rodina Hladíků, v koželužství rod Budišovských a Hašků razily nové cesty. Že však všechno zůstalo přece jen stínem dávné minulosti, nebylo vždy vinou Třebíčských. Působily války pruské r. 1740–1742, obchod ničilo přeložení hlavních silnic mimo Třebíč, nepříznivě zasáhla i fiskální politika tereziánského soustátí, magistrát, jenž od doby Josefa II. převzal správu města na místě dosavadní volené městské rady, nestačil svému úkolu ani po stránce politické, ani hospodářské.

Začátkem XIX. století utrpěla Třebíč i okolí několik nových ran. 1805 a 1809 velkých nákladů vyžádaly si vpády Francouzů, 1811 byli třebíčtí řemeslníci zle poškozeni devalvačním patentem březnovým, živelní pohromy v následujících letech připravily dokonce půdu revoltě selského lidu na Třebíčsku r. 1821. A v následujících letech jak město tak venkov utrpěly statisícové škody velkými požáry r. 1821, 1822 a 1847, po nichž starobylý ráz města i celý jeho vzhled byl změněn často neumělými opravami poškozených a vypálených domů.

Jestliže magistrátu je možno mnoho vytknouti po stránce hospodářské, tím spíše jest nutno poukázati na jeho činnost germanizační. Třebíč před rokem 1848 byla městem navenek německým. Dokonce i do frankfurtského parlamentu volila. Když však hrstka vlastenců, vedená lidumilným lékařem Janem Hanělem, založila Měšťanskou besedu, podařilo se ponenáhlu město získati opět českému národu. Roku 1850 místo magistrátu ujalo se správy obce opět volené zastupitelstvo; prvním starostou stal se Martin Hassek. Když po jeho resignaci r. 1857 se stal purkmistrem Němec Karel Fundulus, snažila se správa města, podporovaná úřady, dokázati, že město z devíti desítin české je celé německé. Bylo nutno obnoviti Měšťanskou besedu, zaniklou za režimu Bachova a započíti práci národní s větším ještě úsilím než dříve. Válka prusko-rakouská r. 1866, kdy Prušáci obsadili na svém pochodu ke Znojmu Třebíč a způsobili svými požadavky peněžními i rekvisicemi in nátura statisícové škody, zastihla radu, v níž za Čechy již opět zasedali Ignác Přerovský a Dr. J. Haněl. A po roce mohla se pochlubiti národní strana úspěchem úplným. Starostou se stal Ignác Přerovský, radnice byla počeštěna a Třebíč i na venek se stala městem českým. Ale ne na dlouho. Úřady činily městu potíže ve věcech hospodářských – položení trati severozápadní dráhy mimo Třebíč, jež vedlo k dlouholetému zdržení třebíčského průmyslu ve vývoji, bylo jedním z projevů nepřátelství rakouského – a konečně když nastala obecná persekuce českého národa, německá strana vedená Pavlem Böhmem a tehdejším hejtmanem Biberem nabyla opět vrchu. 1873 bylo zastupitelstvo české rozpuštěno a se starostenstvím Fundulusovým slavilo němectví v Třebíči vítězství. Mělo býti upevněno hospodářským tlakem na české lidi, zřizováním nových německých spolků i připojením Židovského města k Třebíči, ale plán se nezdařil. Gymnasium, zřízené českým zastupitelstvem s velkými obětmi, poněmčené za vlády německé, bylo opět počeštěno, když r. 1882 Třebíči dostalo se trvale již zastupitelstva českého, jemuž stál v čele Alois Hassek. Boj o českou Třebíč byl vybojován. Budoucnost žádala, aby české zastupitelstvo ukázalo, jak dovedlo řešiti otázky kulturního, hospodářského i sociálního vývoje města, pro něž svou opatrnou rozpočtovou politikou získalo hned od počátku název »vzorné obce«. Vylíčiti tu celý tento vývoj vyžadovalo by však podrobnějšího studia, neboť jinak by mohlo býti ukvapeným úsudkem o době poměrně nedávné ukřivděno těm, kdož s láskou k rodnému městu v srdci tvořili dnešní Třebíč, metropoli české západní Moravy.


Vrátit se na obsah Památníku.