Josef Vaněk, starosta města Třebíče
Slovo úvodem

Nemnoho řádek, které do pergamenu vepsal v latině zběhlý písař a které v den sv. Jana Stětí roku 1335 v Německém Brodě podepsal sedmnáctilelý Karel s otcem Janem, českým králem rodem z Lucemburku, bylo Třebíči osudem. Stalo se městem...

Ba věru: naše městečko pod pevnými zdmi hrazeného kláštera otců benediktinů, městečko polohou, rozsahem i trhem nikoli nevýznamné, ale otevřené i bezprávné, stalo se mocenským činitelem, jenž svá práva opíral o královskou privilej a artikule práva znojemského a který své bytí chránil i hájil příkopem, hradbou a baštou.

Původní fotografie: Třebíč se stává městem (14,42 kB).Průběhem let pokračoval Osud v zápisech na pergamenu Karlově. Dnes, kdy přešlo plných šest set let od zápisu brodského, přehlížíme záznamy Osudu, které psány jsou potem a krví i železem, které vepsány jsou v papír, hroudu a kámen: hřížíme se v myšlenky a vzpomínky a sžíváme se s těmi, kdož byli našimi předchůdci, abychom jejich bolesti a strádání i utrpení a bídu oduševnili a seživotnili, abychom jejich radosti, odhodlání i naděje učinili i svými a čerpali z věků minulých onu moudrost, jíž třeba vésti běh i osudy našeho města dnes i v budoucnu. Úděly doby někdejší přelily se v přítomnosti jen v jiné formy, mezi nimiž se člověk potácí právě tak sláb jako kdysi, když byl bezmocnou hříčkou v rukou ničivého živlu, a právě tak silný a tvůrčí jako tehdy, když utvářel podmínky a životní klady svého lepšího příští: Věčný boj mezi člověkem a Osudem, mezi vůlí lidskou a úradkem Věčnosti prolíná městem od nepaměti až do našich dob a těmi do časů příštích.

Dějiny města nás učí, že i největší zkázy a pohromy nezdusily jeho života a neumrtvily jeho bytí: I když maďarské voje Korvínovy r. 1468 obrátily město v popel, sutiny a rumy, takže po sedm roků zarůstalo plevelem a hložím, nezničily jeho života. Vyrostlo znovu z kamene a cihel a život jeho nebyl zase bez moci a bez užitků.

Chtějme věřiti, že těžké úděly doby přítomné i vichřice věků příštích se přeženou zdmi města bez trvalé jeho poruchy, že jednotící odhodlání občanstva, opřené o srozumění celého kraje, zocelí i úsilí o vydobytí místa na životním výsluní; chtějme věřiti, že neklid i zloba doby nepřevalí svou zhoubu přes hranice milované Československé republiky, jejíž svoboda vykoupena byla i mnohými oběťmi a přečetnými životy občanů tohoto města a tohoto kraje.

Ba chtějme věřiti, že i Třebíči se dostane dobrým řízením správy a vlády – a zárukou toho je prvý prezident republiky, velký syn svého národa, T. G. Masaryk – toho dobrého životního údělu, který by byl spravedlivým důsledkem upřímných snah, prací a námah jeho dobrého a oddaného obyvatelstva.

Vzpomínajíce letos po šesti stech letech – pokud lidská paměť sahá snad poprvé a opět na půdě samostatného československého státu – výročí Karlovy privileje, pozvedáme svého hlasu, abychom krásné naší Třebíči slíbili oddanost a lásku, abychom posílili svůj smysl pro zodpovědnost a aby zvroucněly naše touhy po lepším a nerušeném osudu našeho města. Své tužby ztotožňujeme s modlitbou, kterou před třemi sty lety vysílal syndik třebíčský Suchenius k Tvůrci osudu, v jehož vůli leží i osudy Třebíče: »Pán Bůh všemohoucí, jehož jméno jest pevná věže všem, kteříž v něho doufají a kterýž sám jest nejlepší stráže a opatrovník věží, měst, hradů a lidí a všech věcí na tomto bídném světě, rač město, pak i ty, kteříž přebývají v něm, před vpády nepřátelskými, zhoubci, loupežníky, tyrany, trapiči mocně a milostivě obhajovati a opatrovati, osoby v ouřadech postavené dary Ducha svatého svými dobrými a potřebnými dobrotivě obdařiti, sousedstvo a všecky lidi při zdraví dobrém, v lásce a svornosti i pokoji zdržovati, též modlitby a prosby jejich pokorné vyslejchaje, nad všemi se smilovati. Kéž se tak stane!«


Vrátit se na obsah Památníku.