Josef Rokyta
Městu Třebíči

Den za dnem zapadá v dálavy věků, mizí, jak plachého ptáčete sten
a s písní večerní zaniká v dáli do moře věčnosti jak pouhý sen.

Šest set let zapadlo v hlubinu věků od doby Karlovy, paměti slavné,
kdy Karel, markrabí tohoto kraje, na město povýšil domy tvé dávné,

na město zpevněné kamennou hrází, kde v době válečné našel by klid
jak občan pokojný se svými statky, tak blízký poddaný, venkovský lid.

Tak mínil markrabě, příští náš král. Dějiny však vždy svou cestičkou běží,
divoký Asiat na hradbách stojí, pochodeň války plá s hradebních věží,

za dne i za noci tvé domy hoří, plameny šlehají vysoko k nebi.
Z kolébek vychladlých v májové noci se místo života smrti tvář šklebí.

Válečnou vichřici odnesla doba. Cizácké idee opustil lid,
v kořenech národu hledá svou pravdu, svou sílu, své štěstí, své duše klid.

Však zápas národa a jeho synů o štěstí otčiny, svobody sen
na Bílé hoře byl ve stínu Hvězdy hluboko zaorán, zakopán v zem.

I tebe, ó město, zastihla kletba, i tobě nadešel bolestný den
když tvůj lid odcházel vypuzen tvrdě od krbů hasnoucích v dalekou zem.

Nepřítel urval ti moc tvou a sílu a lid, jak rozmetán železným prutem mlčel jen,
trpěl jen a rty své svíral, paži svou ocelil v zápasu krutém,

kdy jazyk rval nám z úst cizinec smělý, kdy volně ubíjel náš český lid,
za skývu chleba nám hanobil duši – – – však v oku našem již zableskl svit.

A přišli odplaty velicí dnové, kdy hrůzou války se zachvíval svět,
kdy ze slz sirotků, matek a otců rodil se svobody zářivý květ.

Tehdy se, ó město, v bojovné pluky srazili velicí synové tvoji,
železem krvavým, s nadšením v srdci spláceli potupnou porobu svoji.

A když se sklonila bohyně míru nad vlastí svobodnou jak zářný sen,
i ty ses zaskvělo v jásavém ruchu ruk lidských, duší tvých mužů i žen,

ve víru života, lopotné práci kupředu vede tě synů tvých duch,
jeť smyslem života jen věčný pohyb, jen věčný zápas sil, jen věčný ruch.

Až přejdou dnové, již tíživě padli na zřídla práce jak těžký stín
a duší jednotě ruku svou podá každý tvůj zapadlý, zbloudilý syn,

zas štěstí vrátí se pod krovy tvoje a v oku zasněném zasvitne jas,
opět se zaskvěješ, kamenné město, synové tvoji tě povznesou zas!


Vrátit se na obsah Památníku.